O osudu

Slunce pálilo. Kráčel pustinami a zanechával za sebou v písku stopy, které po chvíli rozfoukával písek. Měl na zádech látkový pytel a v rukou brokovnici. Byl to jeden z mnoha cestovatelů, kteří si mysleli, že najdou v pustinách lepší budoucnost a našli jenom smrt.

Došel k vraku nákladního automobilu, který tu ležel převrácený. Chtěl si odpočinout, tak si sednul a opřel se o vrak. Spánek ho přemohl a hlava mu spadla na hruď.

Ráno ho probudilo slunce. Nevěděl, kam jít. Nevěděl, proč jít. Něco hluboko v něm mu říkalo, co dělat a on to nechápal.

Sáhnul do kapsy a vytáhl malý kovový předmět. Měl rytý reliéfní povrch. Zvedl ho před oči a četl. Ranger NCR. Máchl rukou a zahodil znak. Dopadl do písku a zvířil prach.

„Nenávidím je.“řekl.

„Nenávidím je.“ Zopakoval ta dvě slova a vítr mu je odtrhl od úst a odnesl do dáli.

Když ho před pěti lety verbovali, slibovali mu hory doly. Dobrý plat, ubytování, stálý služební postup a mnoho dalších výhod. Nic z toho nezažil. Přidělili ho do jedné z pohraničních základen na východě. Nebylo tam nic na práci, než sledovat brahmíny a písek ubíhající do dáli. Pak jeho základnu přepadli nájezdníci. Jediný s těžkými zraněními přežil. Odešel. Toulal se pustinami a stal se z něj dobrodruh. Procházel pustinami a hledal smysl života.

Žádný nenašel.

Osud ho zavedl až sem. Osud zařídil, aby tady seděl a přemýšlel o svojí minulosti. Nesnášel osud. Chtěl se vymanit z jeho pout. Znal jen jednu cestu.

„Už mě nedostaneš, šmejde.“ Zašeptal a vrazil ruku pod bundu.

Vzal pistoli a strčil si její hlaveň do pusy. Ocel zbraně ho chladila do rtů. Na čele mu vyvstaly nové krůpěje potu.

Stisknul spoušť.

Odplul do krajiny tam, za řekou Styx.

Konečně se osvobodil.