Letní výlet

Léto roku 2003 se opravdu vyvedlo. A právě tohle léto jsem vyrazil ke kámošovi Sáčkovi na dovolenou. Vyjel jsem v půlce léta, v době kdy slunce praží z plných sil a všechny rybníky a koupaliště a plovárny jsou obležené lidmi. Sebral jsem bágl a vyšel ve středu ráno na cestu. Na stopa jsem čekal pořádnou dobu, protože lidi museli pořád někam spěchat a něchtěli vzít jednoho mladýho stopujícího kluka. Nakonec mi zastavila dvojice dredařů ve starým obouchaným formanu. Ten co řídil měl plnovous a úsměv přes celý obličej. Ten druhý jenom seděl, po očku sledoval krajinu a cosi kutil. Když jsem se naklonil dopředu, abych se podíval, co tam kutí, zeptal se mě ten vysmátej řidič „Dáš si s náma?“ a otočil se na mě celým tělem, až jsem měl strach, že sjede ze silnice. „Jo, proč ně? Docela se mi hodí bejt vysoko.“ Odvětil jsem a podíval se na výsledek snažení druhého dredaře. Během té chvíle, kdy mě vezli ubalil výstavního jointa. Vysmátec zastavil formana na zapadlé lesní cestě. Vylezli jsme z auta a šli si sednout na louku, která byla odtud co by kamenem dohodil.

Tam jsme si sedli, kouřili a povídali si. Příroda kolem nás ze sebe vydávala to nejlepší, co mohla. „Bude dobrá úroda.“ Řekl spolujezdec a ze sedu si lehnul na záda s nohama nataženýma a sledoval nebe. „Jo, jo, jo, to jo.“ Odvětil řidič a podal mi jointa. Byla ho tam dobrá půlka. „To už dokuř, kámo. My už měli dneska dost.“ Řekl a vyfouknul kouř z plic. Připomínalo to vypuštění páry z kotle parní lokomotivy. Lehnul jsem si a pomalu kouřil. Sledoval jsem oblohu a pociťoval to, co pociťovali lidi kdysi v pravěku. Posvátné spojení s lůnem přírody a vesmírem. Najednou jsem věděl, kdo jsem a proč tu jsem. Na té louce jsme leželi asi hodinu a půl, když se najednou řidič zvednul, zahalekal a křiknul „Zvedejte se, cesta je dlouhá a my máme mládí půl“ v pokusu o parodování nějaké písničky. 

Nasedli jsme do formana a cesta ubíhala ještě líp než předtím. Na rozpálené silnici skoro nikdo kromě nás nebyl. Občas nás míjela škodovka stodvacítka řízená buď mladíkem v tričku nebo tlusťochem v propocené košili. Jednou jsme museli předjet náklaďák, starou Vé3eSku. Řidič nejdřív jel za ním a pořád tůroval motor, až to vypadalo, že do něj musíme každou chvíli narazit a když už se rozhodnul předjet ho, jel hodnou chvíli vedle něj a spolujezdec na něj divoce gestikuloval a potutelně se usmíval, až si chudák řidič náklaďáku musel myslet, že narazil na nějaký blázny.

Pak už jsme dojeli do města, kde bydlel kámoš Sáček. Dredaři mě vyhodili na kraji na jednom parkovišti a na cestu mi dali ještě krásnou voňavou paličku. Vzal jsem bágl a sednul si do stínu autobusové zastávky, vytáhnul cigarety a jednu si hned zapálil. V té sluneční výhni jsem tam seděl a sledoval zpocené řidiče aut, která projížděla kolem. Divil jsem se jim, že můžou sedět v těch jejich autech a pořád se někam hnát, i v takovým ďábelským vedru. Kámoš Sáček pro mě přišel asi za půl hodiny, přesně v dobu, ve kterou jsem mu řekl, že přijedu. Na sobě měl bílé vytahané tričko, kraťasy a sandály a řehnil se na celý kolo. „Tak co ty úchyláku, jak se máš?“ zeptal se a řehnil se ještě víc. „Ale jo jde to. Sakra, Sáčku, kde se tady dá něčeho napít?“ ptám se ho a na záda si házím bágl. Odvedl mě do jedné z místních hospod. Sedli jsme si venku a objednali si pivko. Když jsme čekali, než nám náš vytoužený nápoj přinesou, jsem sledovali snažení jakéhosi dědy. Vrtal se kapesním nožíkem v díře ve stěně. Asi si všimnul, že ho sledujeme, protože se na nás otočil a hned spustil „Já si tam dávam sirky. Stejně kouřim jenom tady a nechci, aby to stará věděla. Teď je ale nemůžu vytáhnout. Ňákej idiot je tam asi zarazil.“ Řekl a pustil se dolování jeho tajných sirek. Sáčkovi se ho zželelo a podal mu sirky, aby si připálil. Děda tak udělal, a když zahodil hořící sirku, strčil krabičku do díry k těm druhým. To už jsem se musel smát.

Mezitím nám přinesli naše pivo a já se mohl oddávat jeho barvě, chuti a chladu. Prakticky celé jsem ho vypil na ex a hned si objednal další. I to jsem zvládnul v rekordním čase, zatímco Sáček pořád cucal to jedno. „Co nepiješ?“ ptám se. „Za chvíli musíme na oběd, nechci moc kalit.“ On na to a obrátil do sebe zbytek piva.

Sáček bydlel v pěkném novém domku. V přízemí měli velkou kuchyni, jídelnu a obývák a nějakou koupelnu a záchod a v patře měli ložnice. Mě uložili do pěkného hostinského pokoje, kde jsem měl připravenou postel, takže jsem ani nepotřeboval spacák. Dal jsem si do pokoje batoh, sbalil si tašku a šli jsme se koupit. Po cestě jsem si ještě koupil cigára a láhev slivovice. Tu jsme otevřeli už v půlce cesty a házeli si frisbíčkem. Sáček mě zavedl na perfektní koupaliště. Byl to spíš rybník. Na pěkném místě, obklopený stromy.

Rozložili jsme si na poloprázdný pláži ručníky a svlékli se do plavek. Já hodil do vody chladit slivovici a zapáli si. Sledoval jsem koupající se holky a kochal se pohledem na jejich mladá těla lesknoucí se vodou. Pak jsme se šli vykoupat a vrátili se k Sáčkovi na večeři. Po večeři jsme vyrazili do hospod napít se. Já chtěl poznat místní lidi. Nakonec se to protáhlo až do dvou do rána, kdy jsme šli do posledního otevřeného baru, protože domů se nám ještě nechtělo.

V baru jsme si sedli do pohovky a dali si kafe, protože už jsme na místě usínali. Navíc se udělal zima a já měl na sobě jenom kraťasy, tričko a konopnou vestu s kapucí. Tam jsme seděli asi čtvrt hodiny, když dovnitř vešla dvojice svatých. Jeden měl dredy a bradku a smál se celé kolo. Ten druhý měl rasty a smál se ještě víc, než ten první. Hned, jak nás zmerčili, zamířili k nám a přisedli si. „No né, Michal. Nazdáár, jak žiješ?“ zeptal se Sáček, náhle procitnuvší z alkoholového opojení. „Ale jo, jde to.“ Odvětil tázaný a objednal si čaj. „A co ty?“ dodal ještě. „Taky dobrý. Ty Michale, nemáš něco dobrýho?“ zeptal se ho Sáček a usrknul ze svého dávno už studeného kafe. Michal se jenom usmál a řekl „Kámo, nic už nemam. Všechno to shořelo.“ A naznačil prsty, že kouří. „Tak to jo.“ Zněla Sáčkova odpověď, který se opřel a zamyšleně usrkával kávu.

Druhý den ráno jsem se vzbudil asi v deset. Na stole na mě čekal koláč a čaj, který jsem s díky přijal. Zašel jsem za dům, nacpal jsem fajfku a kochal se krásným výhledem, který tam měli. Sáček měl nějakou práci a nebyl doma. Vrátil se až na oběd. Potom jsme vyrazili k vodě. V hospodě, která stála u rybníka, točil Sáčkovo brácha. Milej sympatickej hipík a intelektuál. Natočil nám dobrou míru a řekl, že to za hodinu zabalí a půjde se taky koupat.

Lehli jsme si u vody a nechali se,pomalu opékat sluncem. To pražilo a my si mysleli, že se koupeme ve slunečním světle, takové bylo vedro. Sáčkovo brácha přišel asi tak za hodinu a půl. Zvedli jsme se a šli si házet frisbíčkem, což nám vydrželo asi tak hodinu. Pak jsme se šli koupat. Voda byla chladivá a plná nějakých mikroskopických organismů, ale dalo se v ní koupat. V prostředku rybníky byla plošina, na které ležely nějaké kočičky. Opékaly se na slunci jenom tak bez ničeho a naše pozornost jim nijak nevadila. Chvíli jsme tak okolo nich kroužily a ony nehnuly brvou. Tak jsme se vrátili na pláž, a sbalili si věci, protože na nebi se honily mraky pořád černější a černější.

Na cestě domů nás zastihnul déšť, takže k Sáčkovi jsme došli totálně promočení. Já se šel usušit, stejně jako Sáček a jeho brácha. Pak jsme něco málo zakousli a protože mezitím přestalo pršet, vyrazili jsme do města. Vzduch byl prosycený vlhkostí a voněl ozónem. Z rozpálené silnice se vypařovala voda a vytvářela podivný opar. Šli jsme do hospody, kde jsme byli první den. Tam jsme si dali několik pivek a sledovali cvrkot. Jednou tam šel jeden místní chlapík, takový uřvaný rybář, ještě v holinkách a se svým nádobíčkem. „Ty vole,“ říkal směrem k nám, „Jestli sem příde Kubišová, tak dostanu aspoň rok“ a zatřásl s velkým kýblem, kde měl velkého kapra. Když o hodinu později vycházel ven s polomrtvým kaprem ptal se „Nebyla tu náhodou ta Kubišová?“ My mu odpovídali smíchem.

Potom jsme se bavili pitvořením jeden na druhého. Jde o to ksichtit se a snažit se rozesmát toho druhého a zároveň se nesmát. Skoro to nejde. Zvítězil Sáček, protože má asi obličej z gumy. Dělal takové grimasy, že na nás za chvíli koukali všichni, kdo na terase seděli. A všichni se do jedno chechtali.

Další den jsme se připravovali na koncerty Sáčkovo kapely na místní pouti. Pomáhal jsem jim do sálu odvozit aparaturu, za což my byli vděční, protože toho měli opravdu hodně. Pak už bylo sedum večer a čas jít na koncert. Sáček už tam byl a pomáhal ladit. Já s jeho bráchou jsme se navečeřeli a vyrazili za ním. Koncertní sál byl prázdný až na zkoušející hudebníky. Mysleli jsme si, že se tam vetřem, ale odchytila si nás uvaděčka a museli jsme zaplatit vstup. Kolem osmé začali chodit lidi a v půl deváté kdy  koncert začínal, bal sál plný sotva ze třetina. Sotva komu se chtělo za hudbu platit, když jí měli na náměstí a zadarmo. Hudba jela a my pili a pili. Pak to přišlo. Vystoupení Sáčkovo kapely. Nejdřív pár písniček na rozehřátí, pak přišel Sáček na pódium se svojí trubkou a začala šílená smršť zvuku. Na parketu nás stálo jenom pět, ale zabírali jsme ho celý. Křepčili jsem a řehtali se na celé kolo a pot z nás lil proudem. V nejlepších chvílích jsme křičeli „Sáček je bůh!“ a „Sáček na hrad!“ a skákali půl metru vysoko. Pak jsme celí udýchaní a zpocení padli na židle. Zapáli jsem si a pil jsem pivo, když se ke mě přitočil Sáček, poťouchlý lesk v očích. „Ramone,“ povídá, „Moh bych sehnat něco zelenýho, dáš ňáký prachy?“ a odhazuje pruh vlasů z očí. „Tak takhle, jo? Můžu ti dát tak kilo.“ Řekla jsem a podal mu bankovku. Pak se vadl tahat peníze i z dalších. Nakonec schrastil dvě stovky a sháněl poslední pade. Přijde k místnímu největšímu pankáčovi  Fakimu a povídá „Faki, nemáš pade?“ Ten se otočí, zorničky roztažané, v ruce půllitr a blažený úsměv. „Jo, jo našlo by se. Na co?“ ptá se a lokne si z půllitru. „Na zelený. Dáš si s náma?“ odvětí Sáček a drbe se na zádech, což je obtížný úkon sám o sobě, ale Sáček ho dovádí k dokonalosti. Kroutí se a svíjí se a drbe se na zádech. „Ne, já nehulim.“ Řekne Faki a podá mu bankovku. „Ty vole, dost dobrý kalhoty.“ Povídá Sáček a okukuje Fakimu jeho skoro-maskáče. „Dobrý, žejo. Našel jsem v krabici ve škarpě. Byly tam ty kalhoty a takový divný kladivo. Myslel se, že je na něm napsaný Exploited, ale bylo tam expedice.“ Řekl Faki a ucmrndnul pivo na zem, jak se otáčel.

Sáček pak koupil nějakej stuff a šli jsme na jointy. Dva. Zahulili jsme před místním domovem důchodců a řehnili se na celý kolo. Pak jsme se vrátili do sálu a to už bylo moc. Seděl jsem tam a sledoval vlnící se páry a připadalo mi všechno strašně komický. Pak Frky usnul na stole, Sáček se chopil půllitrů a začal s nima Frkymu kroužit na hlavou. Vypadalo to jako model sluneční soustavy, ovšem po obrně. Pak se přidal Sáčkovo brácha s věží z prázdných kelímků, kterých jsme měli na stole požehnaně.

Domů jsme šli asi ve tři. Vyšli jsme ven a zpívali a řehnili se na celé město. Před námi šel Faki a řval, že miluje život a  že se ještě chce ožrat. Sedli jsem se na chodník před radnicí, vzali Sáčkovo trubku a troubili na celé město. Zastavovali se u nás lidi a dávali nám napít z lahví, které si nesli. Sáček tam usnul, takže jsme ho museli táhnout domů.

Další den jsem se probudil až v poledne. Najedli jsme se a vyrazili na pouť, která tam probíhala. Město bylo plné stánků a lidí. Všude každý kupoval nebo prodával a mezitím pobíhaly děti nejrůznější zvířata. Se Sáčkem jsme si koupili u stánku každej půllitr piva, pak jsme chodili po náměstí, nakukovali do stánků a koukali po holkách, kterých tam bylo plno. Slunce do nás pražilo a mě se po včerejší kalbě začalo dělat trochu šoufl. „Nezajdem do vrtule?“ zeptal jsem se Sáčka. Odpovědí mi bylo jenom pokyvování při dopíjení půllitru.

Ve vrtuli jsme potkali frkyho a další, seděli a popíjeli, schovaný před spalujícím sluncem. Sedli sjemsi tam a kecali o všem možným, byli tam i kluci ze Sáčkovo kapely, ty tam jenom seděli, mlčeli a relaxovali po včerejšku a připravovali se na dnešní večer. Venku pálilo slunce a my se začali příjemně vpíjet do židlí.

Kolem dvanáctý jsme se vrátili k Sáčkovi na oběd. Měli jsme výborný řízky s výborným bramborovým salátem. Najedli jsme se do sytosti, sáček šel cvičit na trubku, já jsem zalez do pokoje a čet si. Musel jsem trochu vytrávit na večer.

Kolem čtvrtý jsme zase vyrazili do města, podívat se na atrakce. Vzal jsem s sebou i zbytek slivovice. Zamířili jsme k řetízkáči, každej si pořádně přihnul a pak jsme se vozili. Lítali jsme tam nad hlavama lidí a smáli se na celý kolo. Byla to paráda. Sáček tam potkal nějakou jeho kámošku a na hodinu se někam ztratili. Já jsem mezitím s jeho bráchou nad pivem uvažoval nad tim, co se tady děje. Sáček se objevil, na tváři úsměv a povídá: „Sedíte tady jak shnilý švestky, poďte kalit.“ A odtáhnul nás do nějakýho kulečníkovýho klubu. Za moc to tam nestálo, vydrželi jsme tam asi půl hodiny. Další naše cesta vedla do hospody vedle místního obchoďáku, na jejíž jméno si už fakt nevzpomínam. Já už byl bohužel bez peněz, takže jsem pořád z někoho tahal pivka. Seděly tam s náma i nějaký holky, docela sympatický. Zatímco Sáčkovo bratr pařil na parketu, já seděl u stolu a usrkával z piva. Nakonec mě na parket vytáhli taky, skákal jsem a křičel „Jo!Jo!Jo!“ a zplavenej si šel sednout k zvětralýmu pivku. Sáček se zase někam ztratil. Seděl jsem tam tak u stolu a přemejšlel, co dělat. „Dyť já u něj spim.“ Říkal jsem tam. Ty holky říkaly, že to mam blbý a že příde. A taky přišel, asi za hodinu se vrátil, ještě ožralejší než předtim. Prej potkal Fakiho a ten ho zval na paňáky. Byl to prostě výbornej a nezapomenutelnej večer.

Domů jsme šli asi ve dvě nebo ve tři v noci. Sáček si doma naložil na talíř ten fantastickej bramborovej salát, natáhnul se na kuchyňskou linku a skoro tam usnul. Pod nohama se nám motaly dvě kočky a kotě a žebraly o sousto. Sáčka jsme s jeho brácchou dotáhli do postele a šli spát.

Druhej den jsem si dal snídani, sbalil věci a vyrazil zpátky domů. Chtěl jsem tam ještě zůstat, ale musel jsem na brigádu, protože jsem potřeboval peníze.