láska

On s hnisavým srdcem pohlédl před oltář zkázy,

Němě se zadíval do prázdnoty Veškerenstva a zlobně se pousmál.

Strachy, bolest a chvění – nositele potravy pro jeho ztrouchnivělou duši,

Tleskaly radostí z překypujícího jídla.

V realitě oněch dní uzřel svou vlastní tvář,

Na šedi činžovního domu…

Úzkost se tupě a ostře přerývala ve své jednorozměrnosti

A cíleně bodala do průměrnosti jeho tváře.

Se zrakem slabocha, vybičován svým sobectvím,

Tak hrdě stojíc před oltářem zkázy,

narcisticky obětoval naděj nevyslovené lásky,

pro jedinečnost vlastního bytí.

Chtěl být sám – lvem na své poušti,

V sobě ztratil tak sebe,