Jitřenka

Jitřenka

Jitřenko, neotvírej tu knihu,

Jitřenko, neotvírej tu knihu,

ztratíš svůj jas,

pohasneš.

Ať zachvátí tě třas,

ať zeslábneš.

Když stvořil Tebe

v slávě Jeho,

tak celé nebe,

celé jásalo.

Teď, když jsi ji otevřel

a četl z ní,

budu chtít

abys pohleděl a zřel

Góg a Magóg,

Babylon,

jdi do věže a zvoň,

že nastala tvá vláda,

vláda lvů a draků,

jsou jich celá stáda

letících do mraků

a

ještě výš.

Jitřenko, vždyť jen sníš,

jen sníš.

Stejně jako zem potemní,

když se v noci zřekne světla,

Ty vybledneš.

Slyš můj pláč,

daleko

před námi,

teprve tě spatřím

stojícího před zástupy

tisíců,

které ti patří,

i jejich

pády a vzestupy,

křídel šum

nadpozemský.

Toužíš stanout výš a výš.

Jitřenko, vždyť jen sníš…

Již nejsi Jitřní záře,

nejsi Světlonoš.

Tvé kdys žhnoucí tváře

čpí zánikem

a viníkem

prokázal ses býti

jen Ty sám.

Tvé jméno je Nejsem.