Poslední den

Poslední den

zavržení

Sedím, vedle sebe

střeva nějakého člověka,

ulice prázdná…

vzpomínám na muže,

který slyšel hudbu,

na ženu a jepici,

která sedla na její ret,

na dítě, které běhalo vánicí,

nalezlo šílenství namísto cesty zpět…

kdo z nich vyřkl tu sudbu,

možná někdo jiný,

možná ten kdo měl v oku střep

křivící i železné chrliče

na lidských hřbetech.

To sudba paliče

nešťastně narozených,

to poslední slova

na jeho rtech.

Vnitřnosti chráněné klášterní mříží

vyhřezly,

pod hrudí vykvetly

krvavé růže.

Mé tělo už nic nezmůže,

snad jen válet se,

tiše válet se

v tanci prachových smítek.