Představy

Zkuste si představit zmučenost znásilněné duše. Zkuste si představit, že si tuhle zmučenost nese z dětství celým svým životem. To vnitřní prázdno, protože se veškerá vaše duševní síla upíná na to, aby popřela to, co se stalo. Nesmazatelný fakt, že vás někdo ponížil v době, kdy vás všichni měli chránit. Představte si opravdové prázdno vnější schránky. Tělo se stává násilníkovým nástrojem další pomsty, protože vám brání vzdálit se od vlastního utrpení. Vznést se nad něj, pozorovat ho zvenčí a vidět ten hrůzný čin jako jeho problém. Ne váš. Vy už chcete být daleko, co nejdál, a necítit půdu pod nohama, protože i tenhle pocit vám dává vědět, že sem patříte, a vy se nutně vracíte ke všemu tomu hnusu. Zkuste si představit tu hmatatelnou bolest dětské duše. Tu zaoblenou nestvůru, která jen stěží pouští slzy z uzdy. A pokud ano, tak to dělá se škodolibou radostí, protože znovu ubližuje. Představte si dětský obličej po takové zkušenosti. A ten pravý obličej, ne ten, který je vidět. Jenom oči, a snad ani ne jedny, ale tisíce, by teprve ukázaly opravdové utrpení. Představte si ty dotyky na částech těla, které považujeme za posvátná. To zhnusení sama sebou a ne tím zločincem. Zločincem nikoliv podle práva, ale jakýchsi pravidel všeho. Ten pocit vlastní nečistoty. Špíny po celém těle. A to jak postupně každým otvorem uniká ta dětská nevinná duše. Představte si nehmotnou tíhu celého života – celého vlastního bytí. Představte si krásu okamžiku, kde se celé tohle nestane.