Sekta devíti bran

Sekta devíti bran
/sen/

Jedu malým dodávkovým vozem městem. Auto se proplétá pátečním mumrajem. Všude jsou zácpy.
Mí společníci jsou dva vysocí nemluvní muži. Pokouším se s nimi zapříst rozhovor, ale neodpovídají.
Zmlknu tedy a alespoň pozoruji vysoké domy v centru města. Město se mi zdá povědomé.
Projíždějící tramvaje. Spousta lidí v letním slunci na chodnících, ve vzduchu je cítit horkost a vzrušení pátečního odpoledne. Přemýšlím, že bych tady mohl zajít někam do kina. Je mi příjemně.
Náhle auto zastaví.
Pohlédnu přes čelní sklo.
Na zemi, před autem leží muž v oranžové bundě a oranžových kalhotách.
Auta jedoucí do té doby v nepřerušené koloně, lidé na chodnících ve směsici protichůdných pohybů, nápisy na domech, zvuky aut a tramvají, všechno se rozestoupí do kruhu kolem ležícího muže.

Co se stalo, chci se zeptat, ale ticho v kabině je tísnivé a dusí mě.
Musím ven. Otevřu zadní dveře a vystoupím z auta.
Muž na předním sedadle stáhnul okénko.
Poprvé na mě promluvil.
"Nechoďte tam pane. Jsou to lidé bran. Bude to pokračovat."
Dívám se na něj nechápaně.

Pak svůj pohled stočím k muži, ležícímu na asfaltu. Má oranžovou, jakoby pracovní kombinézu. Z těla mu vytéká krev. Je podivné, jak se tam dostal. Není u něj žádné auto, které by jej mohlo srazit, neklečí u něj žádný člověk. Jdu k němu, je to pár metrů. Nikdo mu nepomáhá, proč, přemítám rychle.
Po chvíli mě zadrží něčí ruka.
"Nechoďte k němu pane."

Otočím se po hlase. Za rukáv mě drží nějaký tlutý menší muž se zpoceným obličejem. Drží mě silně a síla protékající z jeho paží do rukávu mého saka mě přinutí zastavit.
Trhnu rukou.
"Proč? Co děláte... chci mu pomoct."
Cítím na sobě desítku pohledů, vyjevené, civějící, nepřátelské obličeje.
"Stůjte tady a o nic se nepokoušejte. Mají tady dole lidi. Za chvilku to skončí." Doporučí mi bezbarvým hlasem starší žena v šedé čapce, stojící vedle muže. Má na sobě tmavé šedé šaty, tkáň obličeje protkanou sítí červených žilek.
"Už otevřeli okno." Křikne někdo.
"Vy jste o tom neslyšel, že?" Zeptá se nevzrušeně.

Zátylkem mi proběhne studená čepel vzteku a chuti se pohnout dopředu.
Muž jakoby cítil mou potřebu něco udělat. Pohne se a stoupne si těsně ke mě.
"Podívejte." Ukáže rukou na dům, stojící naproti nám.
Vidím, jak se desítky lidí zastavily a nyní sledují pohledem balkón v třetím patře domu. Nějaký muž v oranžovém plášti tam klidně otevírá balkón.
Pak vejde dovnitř.
"Teď to začne." Řekne tiše muž vedle mne.

Chvilku se nic neděje, jen lidé se zakloněnými hlavami pozorují doširoka otevřené balkónové dveře.
Zdvihnu hlavu.
Vidím v prostoru okna nějaké oranžově oděné postavy. Pak postavy zmizí a z okna se vynoří muž.
Běží. Přeskočí okraj balkónu a odrazí se od zdi výstupku. Letí vzduchem.
Proletí dlouhým obloukem vzduchem. Trvá to jen dvě tři vteřiny, než sebou práskne s tlumeným zvukem o asfalt ulice.
Registruju, že dopadl jen o kousek dál, než muž, který se s drobných chvěním svíjí na asfaltu.
Registruji, že muž nevykřiknul.
Pak ve zlomcích sekund sleduji, jak z balkónu vyskakují další lidé.
Jejich těla dopadají na hromadu.
Někteří jsou okamžitě mrtvi.
Někteří ještě žijí a tenounce zaúpí při dopadu dalších těl.
Hromada má asi třicet lidí, když se dveře nahoře zavřou.

Udělám několik kroků k hromadě těl. Nikdo mi už nezbraňuje v chůzi. Zastavím se. Vidím, jak na dívčím těle leží tělo velkého dvoumetrového muže. Dívka ještě žije. Vidím jak vytéká pramínek krve z její zakrvácené hlavy a jak tělo s bolestí přijalo náraz mužova těla. O kus dál vidím dřepět tiše plačící dívku, která se sklopenou hlavou drží jemně jednu z rukou trčících z hromady. Ruka patří nějakému mladíkovi.
Všichni ti lidé mají holé hlavy. A jakýsi oranžový stenokroj, který se nejvíce podobá pracovnímu oděvu.

Pohlédnu nahoru.
Ve dveřích nestojí nikdo. Pak se ve dveřích mihne záblesk oranžových šatů a z nebe se k zemi se žuchnutím těla snese mladík s holou lebkou a dopadne na hromadu mrtvých těl, propletenou zlámanými údy.

Stojím. Dýchám. Cítím, jak silně se potřebuji nadechnout. V rozčilení a zmatku nedokážu vůbec reagovat, jen bezhlesně prohlížím hromadu těl, rozbitou o asfalt. Vidím, že někteří ještě žijí. Nedokážu se pohnout, cítím jen strašlivý tlak, ošklivý jícen úzkosti, který polyká mou roztřesenou postavu na vratkých kolenou. Pak mě něčí ruka stáhne zpět do davu.
"Uhněte, nebo vás přejedou." Řekne někdo.
Uhnu a kolem mě se prořítí malý zelený nákladáček. Vidím, že náklaďáček brzdí. Jedno z jeho kol přejelo ruku jednoho z mrtvých mužů, ležících na kraji hromady. Z nákladáčku vystoupí dva muži. Mají na sobě bílé pláště, přes hlavu bílou kapuci. Nevzrušeně odháčkují víko korby a se zařinčením jej odklopí. Pak se shýbnou nad hromadu ležících těl. Vezmou nejbližší tělo za nohy a ruce a obloukem jej hodí na korbu auta.
Pak rychle pokračují v práci.

---