My a oni

Nejsem spisovatel, ani neuznaný talent, netvořím nezapomenutelná díla, kterým se dostane slávy po mé smrti. Chtěl bych tady napsat něco o velmi komplikovaném vztahu mezi otci a potomky. Docela pobaveně sleduji debaty o rovnoprávnosti mužů a žen. Ženy argumentují čísly. A v jejich absolutní i relativní podobě mají pravdu. Mužů je, kromě čistě nebo výrazně ženských činností, všude více. V politice, sportu, na vysokých manažerských postech, prostě všude.

Podle Sigmunda Freuda dítě považuje samo sebe za střed vesmíru. Prvním narušením tohoto vědomí je existence matky. Přesto si freudovské dítě matku přetvoří na jakousi součást či odnož ve svém vesmíru. Teprve později dochází k uvědomění si sama sebe jako součásti nikoliv středu všeho. Matka ale stále zůstává velkým záchytným bodem. Dítě si matku přivlastňuje a dokonce na ni vztahuje i své milostné touhy (neberte to prosím doslovně, pro pochopení tohohle pojmu nastudujte některé z Freudových děl). A tady potom přichází velká kolize v podobě uvědomění si milostného vztahu otce a matky. Cizí vetřelec jenž si jasně dělá nároky na majetek dítěte. Dívky se podle Freuda s tímto uvědoměním vyrovnávají jednodušeji, protože se postupně orientují na chlapce a matka se tedy stává rádcem a vzorem. Zato chlapci se s tímto vyrovnávají hůř (viz. bouřlivější chlapecká puberta), protože otec je jejich konkurentem ve vztahu k dívkám (potažmo matce). Doufám, že je to srozumitelné.

Předcházející odstavec nemá upozornit na moje (chabé) znalosti Freudovy práce. Přečtěte si to znova a zjistíte, že jedno slovo je zásadní. Matka. Ženy jsou středem dětského vesmíru. Ženy dítě porodí a jsou proto velebeny a chráněny společností. Ženy jsou chváleny jako ten, kdo děti vychovává. Ženy dítě kojí. Ženy se poprvé a zásadně dítěte dotýkají. Matky jsou z drtivé většiny v klasickém rodičovském uspořádání zlý-hodný, omezující-chápající, vzdálený-důvěryhodný těmi druhými.

Přestože jsme si na základě vědeckých podkladů zvykly označovat naši společnost jako patriarchální, myslím, že je tomu naopak. Ano muži hrají hlavní roli v živení rodiny, získávání zdrojů atd. a proto jsou důležití, mají zásadní podíl na moci a naše společnost je tzv. mužská.

Základem každého evolučního pnutí (jedním ze základních zvířecích pudů) je sebezachování – tedy zplození potomků a jejich dospění, aby mohli dál předat vaše geny. V lidské společnosti hrají v tomto nejdůležitějším úkolu naší existence ústřední roli ženy. Tedy jsou mnohem důležitější než muži. Bude to znít drsně, ale muži jsou pouzí trubci a neumírají po koitu pouze proto, že mezi lidmi neexistuje ekvivalent vosích dělníků/dělnic, kteří by se postarali o potomstvo.

Co chci celou dobu říct je to, že ženy mají ohromné štěstí, že se narodili jako ženy. Mají to výsadní právo nosit doslova pod srdcem nový život, být jeho ochránkyní a nejbližší bytostí. Naopak otcové se dostávají do nezáviděníhodného postavené, ale i přes můj nadšený výklad Freud pravdu nemá.

Četl jsem tu jednu básničku od dívky o jejím otci, o touze, aby jí měl rád, aby se na ní díval, byl na ní pyšný. Nevím, třeba to zažívají všechny holky, ale tahle dívčina přesně popsala to, po čem touží skoro všichni chlapci i chlapi. Možná, že hodně z nich, až tohle budou číst, budou nesouhlasit, ale přesto drtivá většina přesně po tomhle touží.

Ale abych se vrátil k tomu, proč nemá Freud pravdu. Uvedu svůj příklad. Já a můj táta jsme vždycky měli těžký vztah. Dostali jsem se do hodně extrémů. A všechno to bylo jenom tím, že jsem synem svého otce. Postava z jednoho seriálu řekla: „Naopak, já si myslím, že když otec se synem nevychází, tak toho mají společného nejvíc.“ Geniální to scenárista. Právě proto nevycházím se svým otcem. Je jednoduché, když ve vztahu někdo miluje víc a proto dělá ústupky, které by nikdy neudělal. Když je tvrdohlavost oboustranně stejná, není to lehké. Těžce jsme se hádali. Dokonce uráželi tak, jak by jsme si to vůči nikomu jinému nedovolili. Nenávidíme se vzájemně za to jací jsme. Mnohokrát jsme si řekli slova, kterých oba nakonec litujeme, ale nikdy jsme si to neřekli.

Teprve v posledních letech jsem ale začal zjišťovat, jak moc jsme si podobní. Otci je 50 let a už toho moc nenaspí. Chodí spát okolo deváté a už ve tři ve dvě ráno je vzhůru a čte si. Mě je 20 a poslední dobou nemohu spát. Usínám spíš fyzickým a psychickým vyčerpáním okolo šesté ráno a už v devět jsem vzhůru. Taky si čtu, protože si říkám, že když se unaví oči, bude se mi chtít spát. A vždycky když po třetí hodině jdu na záchod, vidím dole rozsvícené světlo. Nikdy mě to nijak nepřitahovalo. Bylo to pro mě pouze oznámení, že táta je dole. Ale nedávno jsem šel ze záchodu zpátky do pokoje, dole bylo opět rozsvíceno. Představil jsem si jak jedno patro nad sebou sedí dva lidi, oba nemůžou spát, oba si čtou a oba si připadají relativně osamělí. Docela mě z toho zamrazilo, protože mi to ukázalo, jak moc jsem si s tátou podobní. Radši jsem to odsunul pryč někam do podvědomí a možná i dál.

Můj otec je jedináček a je to v jeho chování hodně vidět. Mnohdy je arogantní, sebestředný. S až graciézní lehkostí ubližuje svému okolí, aniž by mu to nějak vadilo. Nenávidím ho za to, jak se někdy chová k matce, je neurvalý, někdy i sprostý, hysterický, naprosto nepřístupný. Sám sebe vyčleňuje z rodiny. Hodněkrát mi ublížil a už jsme na sebe křičeli, že se nenávidíme, prohlašovali o druhém nejsprostší slova, co známe. Ale nakonec jsme se k sobě vždycky vrátili. Z nějakého důvodu. Chtěl jsem na něj přijít. Co mě nutí k tomu, abych se k němu vrátil, v duchu to všechno vzal zpátky a omluvil se mu. I přestože vím, že se to stane znova a všechno se bude opakovat.

Říkal jsem si, třeba je to podvědomé jednání protože je „živitelem“. Protože ho prostě potřebuji kvůli penězům. Nebo to dělám kvůli mámě? Protože ho nedokáže i přes jeho naprosto ponižující jednání opustit a stále ho miluje a je sním. Dělám to proto, abych neublížil jí. Co kromě drogové závislosti vás donutí k tomu, aby jste se vrátili do prostředí a ke vztahům, které vás ničí, i když jste se zařekli, že už to nikdy neuděláte.

Strašně dlouho jsem nad tím přemýšlel a nakonec jsem přišel na jediný, naprosto stupidní důvod. Protože je to můj otec. Zní to totálně idiotsky, protože moje početí byla jeho nikoliv moje vůle. On mi byl přidělen a to přece nic neznamená? Nemusím nikomu prokazovat úctu a lásku pro jeho rozhodnutí ne? Pro jakýsi zásah prozřetelnosti, osudu, božské ruky.

Ale přesto to nejspíš bude tak. Ten důvod je protože je to můj otec. Docela bolestné uvědomění. Není proto ospravedlnění, logická argumentace. Jako hledáme hlubší důvod lidské existence a docházíme k tomu, že jsme proto, abychom byli, tak se vracím, protože je to můj otec. Všechny problémy a neshody se dají řešit, záleží pouze na ochotě. Jinou otázkou je jestli jí někdy bude mít dostatek alespoň jeden z nás. Je to můj otec – arogantní, hrubý, hysterický idiot, ale přesto otec. Sám se tomu divím. Ne divím, prostě se mi tomu nechce věřit. Je to prostě hloupost. Ale stejně tak na to myslím jako na jednu z těch neodkladných věcí v životě, kterým nechcete věřit, ale přesto víte, že se stanou a že je to nevyhnutelné.

Tenhle důvod může být mnohdy tím, co otce a syna zachrání. Ale také se už dost často stal příčinou, proč se ty dva nikdy neusmířili ani neusmíří.