Zrození Selvirase

Lidé si zapisovali začátek druhého tisíciletí vlády temných elfů. Doba byla zlá a mnoho
lidí umíralo. A ve vesnici pár mil pod Hřbetem se krutovláda elfů právě projevovala
ve své nejsurovější podobě. Tomu, co se zde dělo, se říkalo mnoha jmény, temní elfové
to nazývali sport. Ti, kdož o tom jen slyšeli, to nazývali masakr. Přímí účastníci
to nijak nenazývali, neměli o tom kdy a kde mluvit.

Ještě včera poklidná osada lovců a pastýřů, dnes nejhorší místo na zemi. Chudá dřevěná
stavení byla v plamenech a lidé uvěznění uvnitř čekali na svou hořící kládu, která ukončí
jejich trápení. Věděli, že utíkat nemá smysl. Ďáblové, jak nazývali temné elfy,
mají rychlé koně a přesné luky. V tom spočíval "sport", temní elfové
stáli opodál na kopečku a bezchybně trefovali pološílené vesničany doufající v
zázrak. Ten se však ani dnes nekonal. A nebo že by přece jen dnes bylo něco jinak?

V jedné malé chýši se krčili dva kluci, nemohlo jim být víc jak 17, ale strach měli
jak malé děti. Nebo snad jak velcí muži? Rozhlíželi se kolem sebe. Možná i oba plakali.
Vyšší z nich, Gars, pohlédl na postavu ležící na zemi. Bylo to tělo matky jeho kamaráda
Tarida. Už se nehýbala, spadený trám byl milosrdný, netrpěla. Gars pohlédl na Tarida, ten stál jako přibitý, kroutil hlavou a stále opakoval: "Já tu
nechci zemřít!" Nekřičel, spíš jako by šeptal. O to víc to Garse děsilo.

"Tare, utečem odtud, dokážeme to."

Tarid zvedl oči a jeho mysl se vrátila zpět od mrtvé matky. "Zemřeme." V tomto jediném
slově dokázal vypovědět víc, než by zvládl básník tisíci veršů. Gars věděl, že mohou zemřít,
ale chtěl odtud co nejdál. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli Taridovi. Něco mu říkalo,
že to dokáží.

První vyběhl Gars, proskočil hořící zdí a chystal se utíkat dál. V tom ho Tarid
strhl zpět. O zlomek vteřiny později kolem místa, kde Gars stál projel jezdec na
velkém černém koni. Na obnažené čepeli se mu zrcadlil oheň. Zastavil se před dírou
ve zdi a nakoukl dovnitř. Oba hoši stačili jen tak tak couvnout kousek bokem. Elfové
však neodchází příliš rychle. Muž pokračoval hlouběji do chatrče a hochů si všiml.
Po jeho tváři se rozlil odporný úsměv. "Lidé vždy čekají, bojí se."

Během dvou kroků než k oběma došel, schoval meč a vytáhl dýku. Úsměv na jeho tváři
získával stále ďábelštější výraz.

"Běž!" šeptl Gars na svého kamaráda. V té samé chvíli vyrazil proti elfovi. Elf
byl zkušený válečník a znal mnoho kliček. V rychlé piruetě se obtočil kolem běžícího
Garse a chystal se mu probodnout záda. Možná to bylo boží vůlí, možná osud či náhoda,
ale když se napřahoval, ze stropu se uvolnil trám. Elf zařval bolestí a padl k
zemi. Když Gars nenarazil na ostří dýky ani na oporu elfova těla, ztratil trochu
rovnováhu. Ohlédl se a viděl elfa, jak leží na zemi a ruku má uvězněnou pod trámem.

"Garsi! Kůň! Rychle!" ozvalo se zvenčí.

Než Gars odběhl, neodpustil si a plivl elfovi do tváře. Ten na něj upřel takový
pohled, o kterém se mu nezdálo ani v těch nejděsivějších snech. Nic na to však
nedbal a vyběhl ven. Tarid již seděl v sedle a i druhý hoch hbitě naskočil a ujížděli
k lesu.

Jeli již několik minut lesem, ale oběma to připadalo jako hodiny. Dojeli k malému
jezírku uprostřed lesa. Kolem dokola bylo obehnáno skalkami porostlými mechem.
Na chvíli zastavili, aby se nadechli a kůň se mohl trochu napít. Oba si sedli na
kraj jezírka a chvíli mlčeli a sledovali hladinu, kde se matně zrcadlilo slunce
zahalené Mraky smrti.

"Co teď?" Tarid nevěděl, koho se vlastně ptá, jestli sebe, Garse nebo bohů.

"Hory, nic jiného nám nezbývá. Stará Felera říkávala, že tam žijí malí, ale stateční
muži, jichž se i ďáblové bojí. Taride, co to máš vlastně za knížku, až teď jsem
si jí všiml."

Tarid sklopil zrak na malou, ale tlustou knížku, kterou měl už hodně dlouho v ruce.
Byla vázaná v černé kůži a nahoře z pergamenových listů vykukovalo několik záložek.
Několikrát knihu otočil, vzpomínal, co mu to matka kdysi o ní říkala.

"Já vlastně ani nevím, matka říkávala, že je to náš rodinný poklad, že ať se bude
dít cokoliv, tu knihu nesmím ztratit..."

"A co v ní vlastně je?" během otázky se Gars zase postavil a poplácal koně po hřbetě.

Tarid se také postavil. "Já nevím, matka říkala, že sám poznám, kdy do ní mám nahlédnout,
a dokud nebudu přesvědčen, že do ní mám nahlédnout, nemám to prý zkoušet."

"To je divný. Pojď, jedem dál, do hor je to daleko."

Oba chlapci opět nasedli na koně a klusem pokračovali dál na sever.

Jeli mlčky, ale dost svižně, oba zahloubaní do vzpomínek na strašlivé události. Když se přiblížil
večer, vyhlédli si malý skalní převis, pod kterým se dalo před chladným latonovým
počasím schovat. Uvázali koně u blízkého kmene a šli blíže obhlédnout své dnešní
přístřeší. Když došli až ke skalisku, zjistili, že na druhé straně pokračuje hlubokým
srázem dolů k malé říčce. Jejich překvapení ještě vzrostlo, když uviděli několik
stovek sáhů po proudu malou vesnici. Na to, jak byla malá, byla až překvapivě dobře
opevněná. Kolem dokola se táhl několik desítek sáhů široký pás. Byl vším, jen ne
obdělávaným polem. Holá země, jen tu a tam nějaká kupa dřeva, hlína vypadala na
různých místech různě, tu zrytá jak na podzim, jinde zarostlá trávou, na níž bylo
naházeno množství roští.

V houští za hochy se ozvalo zachrastění, oba se ohlédli, ale nic neviděli. Přiklekli
a čekali. Stále nic. Opatrně a velmi pomalu se přesunuli k houští. Vzduch pročísl
svist šípu, následně tupý náraz a šíp se zabodnul do stromu, kousek za místem, kde
oba mládenci leželi. U nedalekého keříku napravo se něco pohnulo, další šíp.

"Vzdejte se" zaznělo zleva.

Ani jeden z chlapců si netroufl vydat jedinou hlásku.

"Vzdejte se, ďáblové!" Ozval se tentýž hlas.

"Nejsme žádní ďáblové!" neudržel se Tarid.

"Vylezte a my se přesvědčíme, ruce nechte tak, ať na ně vidíme."

"Garsi, to nebudou temní elfové" šeptl Tarid.

Krátkým pohledem se oba hoši dohodli. Pomalu se postavili a ruce nechali trochu
od těla a lehce před sebou. V okamžiku, kdy se postavili, měli oba na hrdlech nože.
Zatajili dech, srdce jim tlouklo tak, že ho oba slyšeli. V houstnoucí tmě
viděli dvě nezřetelné postavy, jak se k nim přibližují. I z okolí slyšeli kroky,
ale netroufli si se pohnout, natož ohlédnout. Když se postavy dostatečně přiblížili,
rozpoznali v nich lidi, dva muže. Jeden byl vysoký a mohutný, druhý vychrtlý a měl
hustý plnovous, oba měli dlouhé vlasy vlnící se na ramenou.

"Dva malí kluci? Odkud jste?" otázal se ten vousatý a opíral se o dlouhou hůl.

"Z vesnice pár mil na jihu, utekli jsme při řádění ďáblů." odpověděl Gars a snažil
se
sám sebe uklidnit. Mezi tím došli další dva muži a vedli koně. Oba působili na chlapce
zvláštním dojmem, chodili jinak než lidé, pohyby měli jiné i ty postavy nebyly úplně
lidské.

"Blbost, ďáblům nikdo neuteče!" vykřikl jeden z mužů stojících za hochy.

"Mlč už. A vy pokračujte, jak jste utekli?" vousáč mluvil dál bez sebemenšího záchvěvu
hlasu.

"Byli jsme v hořícím domě, když ten ďábel přišel, chtěl nás zabít, ale spadl na
něj trám. Sebrali jsme mu koně a ujížděli. A dojeli jsme sem. Hledali jsme něco
na přespání, když jste nás objevili."

"Neříkám, že vám věřím, a neříkám ani opak. Nevypadáte nebezpečně, přesto si nemohu
dovolit vás nechat volně potulovat. Pojedete se mnou do vsi. Tam rozhodneme, jak
s vámi bude naloženo."

Chlapci byli posazeni na koně. Přesto, že nebyli svázaní, oba si připadali jako
zajatci. Pokračovali dál na sever se srázem po pravé ruce. Neujeli však ani míli,
když ke skupince dojel jezdec. Ihned se připojil k vedoucí dvojici a za neustálého
ohlížení a mohutné gestikulace s muži hovořil. Chlapci mnoho neslyšeli, zaslechli
něco o skupince temných elfů, o souboji se špehem a rychlosti. Pak se z konce družiny
ozvalo zasténání... a další. Když se kluci otočili, zahlédli padat dva muže z koní.
Zepředu se ozvalo několik výkřiků v jim neznámém jazyce. Několik jezdců provedlo
obrat a zmizeli ve tmě. Zbytek skupiny zrychlil. Jak se vzdalovali, bylo zezadu
slyšet hluk boje a výkřiky. Koně přešly do sprintu. Uháněli dál a krajina již byla
zcela zahalena tmou. Každý z chlapců měl co dělat, aby se v rychlosti udržel v sedle.
Několikrát jen o vlásek uhnuli stromu či větvi, jež se náhle objevili v cestě. Země
konečně začala klesat a stromů poskrovnu ubývalo, jezdci však stále pádili jako
o život. Žádný z nich se nevyhnul mnohým šrámům a nepříjemným tržným ranám. Zvolnili do klusu.
I na koních již začala být znát únava.

O chvíli později vousáč přikázal zastavit koně. Jezdci zůstali nehybně stát. Ve
tmě před nimi vysoko v korunách stromů zaplálo několik malých ohňů. Chlapcům to
připadalo jako zjevení, byli však příliš unaveni, než aby mohli světla blíže studovat.
Vzduchem se neslo několik výkřiků. Světla pohasla a skupina pomalu pokračovala dál.
Po pár desítkách sáhů Tarid usnul. Svezl se na koňskou šíji a přestal vnímat okolí.
Gars se sotva držel v sedle, vnímal, že projíždí úzkou roklinou a že je pozorují
mnohé oči. Ani on však neudržel otevřené oči o mnoho déle než jeho přítel. Upadl
do hlubokého neklidného spánku.

Ráno Garse probudily hlasy. Posadil se a rozhlédl. Zjistil, že Tarid stále ještě
spí a oni se nachází uvnitř malého domku. Dveřmi a okny sem pronikalo matné raní slunce,
které nebylo schopné proniknout přes husté mraky. Gars slýchával vyprávění stařešinů,
že dříve tomu tak nebylo, že slunce svítívalo na zemi a jeho paprsky dávaly život
rostlinám i zvířatům. Pak se však jednoho dne přihnaly od východu tyto strašlivé
mraky a zakryly svou temnotou celý svět. Někteří říkali, že mraky jsou dílem bohů,
kteří se již nechtěli na zkažený svět dívat. Jiní tvrdili, že je to dílo temných
elfů. Ať to bylo jakkoliv, Gars za svůj život poznal pouze ty odporné mraky a v
hloubi duše si přál, vidět svět bez nich, osvětlený pouze slunečními paprsky. Zajímalo
ho, co je na obloze v noci.

Vylezl ven z domku a zjistil, že je v nějaké malé vesničce uprostřed lesa. Nic mu
nebylo povědomé, neviděl onen sráz ani řeku. Všude kolem sebe jen nepříjemný šedivý
závoj lesa. Po chvilce k němu přistoupil muž, bez jediného slova mu pokynul, aby
jej následoval. Gars se vydal za ním. Muž byl drobné postavy, levá ruka mu končila
u lokte a kulhal na levou nohu, přesto nesl na zádech mohutnou sekeru překrásně
zdobenou. Gars přemýšlel, co se mu asi stalo, kolik bolesti musel vytrpět. Muž jej
vedl do velké budovy, která se tyčila pár desítek sáhů před nimi. Když došli ke dveřím,
opět beze slova mu bylo pokynuto, aby zde počkal. Gars zvenčí
nahlížel do otevřených dveří. Viděl tam mnoho postav, zčásti osvětlených loučemi.
Slyšel, že o něčem živě debatují, ale nevěděl o čem. Znal pouze svůj mateřský jazyk,
ale pochopil, že uvnitř se hovoří nejméně třemi různými řečmi. Po chvilce se hovor
utišil a zevnitř se ozval hlas zvoucí ho dovnitř.

Když vstoupil, spočinulo na něm mnoho pátravých pohledů. Místnost byla prostorná,
kolem dokola stálo snad třicet postav všech možných tvarů a velikostí. V čele místnosti
bylo velké dřevěné křeslo a na něm seděl vousáč, kterého si pamatoval z předešlého
večera.

"Předstup chlapče, je tu několik věcí, které musíme probrat." vyzval jej vousáč.
Gars se snažil působit co nejuvolněněji a udělal několik kroků vpřed.

"Pověz nám znovu, jak jste se sem dostali a podrobně." pokračoval vousáč, když se
chlapec přiblížil. Gars znovu vypověděl celý příběh, jak si byl jen schopen vybavit.
Kolem něj se ozývalo nesouhlasné mručení a tichý hovor. Především, když líčil tu
část, jak na elfa spadl trám. Když domluvil, nastalo nějakou chvíli hrobové ticho,
vousáč si poposedl v křesle a naklonil se k muži, jenž stále vedle něj. I toho Gars
poznal, doprovázel vousáče včera. Muži se chvíli tiše domlouvali a pak vousáč povstal
a opět promluvil.

"Tvůj příběh je zajímavý, leč my nemáme možnost, jak si ověřit jeho pravdivost.
Nedovolím vám pokračovat na sever, ale stanete se našimi hosty tak dlouho, jak to
bude potřeba. Máme tu dvě možnosti, ta první je pro vás jistě příjemnější.
Bojujeme proti temným elfům již dlouho, a proto by bylo pošetilé
nechat odejít dva mladé muže v plné síle. Naučíme vás používat zbraně a pomůžete
nám v boji proti nim, ale varuji vás, pozvedněte zbraně proti nám a osobně vás zabiju.
Osvědčíte-li se, uvidíme. Druhou možností je smrt."

Gars chvíli stál beze slova. Znovu si v duchu opakoval ta slova a přemýšlel, co na
to říci. Vždy mu říkali, že temného elfa se nedá zabít, že jsou nesmrtelní, na druhou
stranu viděl, že se je dá poranit, že také cítí bolest. A konečně, tito muži proti
nim bojují, podle mnohých šrámů již hodně dlouho, a stále žijí. Nakonec nadmul hruď
jak jen dokázal, a tak silným a pevným hlasem jak jen uměl odpověděl: "Bude nám
ctí ty ďábly pozabíjet."

Čekal všelijaké reakce, ale že se všichni přítomní tak rozesmějí, ho vážně překvapilo.
Vousáč veškerý smích mávnutím ruky utišil, ale když mluvil i jeho hlas se poněkud
třásl: "Pak vítejte mezi Vlky, já jsem Elguris el'Bolwegan a vedu tyto muže."

Gars otevřel ústa dokořán a padl na kolena. "el'Bolwegan? Vy jste jeden z těch
bájných kouzelníků? Pane, jsem váš oddaný služebník. Víte... já... myslel jsem,
že to jsou pouhé legendy. Netušil jsem, že tací jako vy se zajímají o naše problémy."
Gars ta slova skoro slabikoval, připadal si jako ve snu. Jeden z kouzelníků, které
nikdy nikdo neporazil, jeden z těch, co ovládají neuvěřitelná zaklínadla, teď sedí
před ním a přijímá ho mezi své muže. Byl to pro něj šok, ze kterého se těžko vzpamatovával.
Necítil ruce ani nohy, jen tam tak klečel a zíral.

Elguris mu naznačil, aby vstal. "Ano, jsem jeden z nich a věř mně a ne bájím. Nyní
bys mi mohl prozradit své jméno a jméno tvého přítele. Pak si jdi odpočinout a já
se tě pak ještě na něco vyptám."

"Aano pane, jistě... totiž, já jsem Gars Tiklis a můj přítel je Tarid Luhan." Pak
se jako zmámený postavil a pomalým vratkým krokem odcházel. Muži se za ním dívali
s pobaveným výrazem. Slyšel nějaké poznámky, ale nevnímal jejich obsah.

Když Gars došel zpět do příbytku, kde nocovali, Tarid již byl též vzhůru. Gars
byl stále ještě příliš v šoku, než aby byl schopen cokoliv vysvětlovat. Tarid na
něj nechápavě a rozespale mžoural. Když pochopil, že není vhodná doba na otázky,
šel se umýt a sehnat něco k jídlu. Po té, co vystrčil hlavu ven, připadal si jako v cizím
světě, kolem procházeli tvorové všech známých i neznámých ras, byli tam velcí i
malí, někteří odění, jiní měli jen vlastní srst. Tarid znal pár legend z mládí,
ale mohl se jen domnívat, že zde potkává elfy, trpaslíky, skřety či skřítky. I vesnice
byla úplně jiná než ostatní, domy byly kamenné a na střechách byly tašky. Vše bylo
pravidelné, přesné, nikde nejmenší chybička. Kolem dokola byly poměrně mohutné hradby
z bílého kamene, přes ně bylo vidět onen šedavý závoj v korunách stromů, jež obklopovaly
celou vesnici. Nad střechami domů trčelo mnoho dřevěných konstrukcí, svůj význam
však neprozradily. Když v němém úžasu procházel vesnicí, narazil na velké množství
kováren, před jejichž dveřmi se stále hromadily nové a nové zbraně. Viděl i mnoho
jiných domů, z jejichž komínů šlehaly různobarevné plameny. Vše bylo o to víc neuvěřitelné,
že se právě nacházel uprostřed území, které temní elfové považovali za své. Tarid
chodil od domu k domu, nakukoval do oken a vyptával se obyvatel snad na všechno.
Konečně snad začínal chápat k čemu některé věci jsou, ale hlavně pochopil, že toto
místo může existovat pouze díky magii. Někde tu prý bylo něco, co místní nazývali
Magická fontána. Nevěděl, co to znamená nebo k čemu je to dobré, ale vesničané o
tom mluvili s velkou úctou. Později konečně našel hledanou studnu, kde se osvěžil
a řádně probudil, neb voda byla až nečekaně ledová.

První úkol měl zdárně za sebou, teď již zbývalo pouze sehnat něco k jídlu. Nevěděl,
kam jít nebo kde si něco vzít, a tak pokračoval v procházení vesnice. Nebyl si jist,
zda je to ta samá, kterou včera večer viděl z útesu, ale zcela jistě mu nyní připadala
strašně obrovská. Připadalo mu, že bloudí celé hodiny, přesto mu slunce dávalo znát,
že mnoho času neuplynulo.

Snažil se najít nějakou pekárnu či obchod, nic zde však neviděl. Pak se ozvalo troubení,
ale ne obyčejné, nýbrž pronikavé, výstražné, které bušilo přímo do hlavy. Rázem
se z poklidné vesnice stalo mraveniště. Kolem Tarida probíhalo sem a tam mnoho postav.
Každá třímala v rukou nějaké zbraně. V dáli bylo vidět, jak postavy šplhají
na
hradby. Každý věděl, kde má své místo. Žádné zmatky, každý vzal, co potřeboval, a
běžel na hradby nebo k některému z těch neznámých strojů. Vzduchem se nesly výkřiky
rozkazů a znění trubek. Jen podle množství mihotající
se oceli kolem Tarid poznal, že vesnice byla napadena. Přes vysoké zdi nikoho neviděl,
ale věděl, že nikdo jiný než temní elfové to být nemohou. Nevěděl, co má dělat, kam
se schovat, proto se rozběhl na zdařbůh směrem, kde tušil střed vesnice a možná
i chýši, kde spí Gars.

Tarid běžel pár vteřin a vesnice se vylidnila, již byl na ulicích sám. Ozvala se
hluboká dunivá rána. Kousek od chlapce vyšlehl z domu mocný sloup ohně a celé okolí
zasáhly úlomky zdiva a kusy dřev. Vzduch byl zahlcen dusivým kouřem a Tarid ležel
na zemi a kryl si hlavu. Ozývaly se další a další výbuchy. Blíž a dál. Neustávaly.
V hustém oblaku dýmu a prachu se ze země zvedla postava a utíkala dál. Další výbuch,
tentokrát se ozvaly i strašlivé smrtelné výkřiky, postava však běžela dál. Z boční
uličky vyrazil plamen přes celou ulici, chlapec opět upadl, ale vstal a běžel dál.
Ozvaly se další výbuchy a vesnici zasypala sprška šípů. Z hradeb se nesl zvuk třeskotu
zbraní. Bylo slyšet praskání dřeva a sténání provazů. Nebe proťaly desítky malých
modrých kuliček. Opustily vesnici a mizely za hradbami. Ozvalo se praskání výbojů
a šedé mraky zachytily modravé odlesky vybuchujících projektilů.

Tarid konečně našel brloh, kde se svým přítelem nocoval. Ten však byl prázdný. Zachvátila
ho panika. Vyběhl ven, nevěděl kam, jen chtěl najít Garse. Utíkal ulicí, před ním
se objevila černá masivní brána usazená v hrubé zdi. Na hradbách bojovalo mnoho
postav. Další salva modré smrti opustila vesnici. Na oplátku vesnici zasypala salva
šípů. Tarid strnul. Tělem mu projela nesnesitelná bolest. Z hradeb viděl padat desítky
bezvládných těl, ale jeho mysl byla obrácena dovnitř. Cítil, že mu zvlhla tunika.
Rukou nahmatal zabodnutý šíp. Klesl na kolena. Z dálky slyší hlas volající jeho jméno.
Tarida polilo horko a cítí, jak mu po těle stékají pramínky potu. A cítí, jak kvete
rudý květ na jeho těle. Okolí začíná tmavnout. Dnes je to poprvé, kdy přemýšlí o
smrti. Cítí, že mu něco zvedá hlavu. Z velké dálky slyší hlas: "Tare ne! Neumírej!
Došli jsem až sem, teď mě nemůžeš opustit. Žij sakra!" Ještě naposled otevírá oči
a vidí nad sebou Garse, který jej podpírá. Cítí, že se blíží konec. "Garsi, kniha.
Musíš ji zachránit. Slib mi to! Slib..."

"Garsi, co děláš? Já sem tady!" Tarid stojí vedle klečícího chlapce, který se sklání
nad postavou a hlasitě naříká. Hoch přemýšlí, co se děje, před chvílí utíkal ulicí,
nyní zde stojí a pozoruje svého přítele. Ale proč? Byla bitva, ale teď je ticho.
Příjemné uklidňující ticho, i nářek již ustal. Toto je smrt? Ptá se sám sebe a nedokáže
si odpovědět. Obchází klečící postavu, aby se podíval do tváře zemřelého. Vidí,
že ležící postavě trčí z břicha šíp. Přistupuje blíž. Ano, je to on. Je to jeho tělo,
ale proč on je zde a dívá se na to? Má to být poslední špás před odchodem z tohoto
světa? Proč vidí své zkrvavené tělo a svého přítele, naříkajícího nad ním? Proč
mu nemůže nic říci? Proč?

"Taride, chlapče vítej." ozývá se za jeho zády další známý hlas. Otáčí se, nic však
nevidí? Jsou to vidiny?

"Tare, podívej se na mě. Přišla jsem si pro tebe." před ním se pomalu a velmi nezřetelně
zobrazuje postava. Vypadá jako by byla hladinou vody. Pomalu dostává tvar.

"Mami?" je to spíš výkřik než otázka. Postava, která se právě zhmotnila je jeho
matka. "Pojď chlapče, musíme jít!"

"Mami co se stalo? Jsem mrtvý? Kam jdeme?" chlapcovy oči začínají opět zářit jako
kdysi.

"Ano, jsi mrtev. Čeká nás dlouhá cesta a pak odpočinek." Tarid přistoupil ke své
matce, ta jej něžně vzala za ruku a pomalu spolu vykročili vstříc obloze.

"Co bude s Garsem?" Hlas se pomalu vzdaloval, až se vytratil zcela...

"Tare ne! Neumírej!
Došli jsem až sem, teď mě nemůžeš opustit. Žij sakra!" Gars sklonil hlavu až k obličeji
svého přítele. Slyšel jen tiché šeptání. "Garsi, kniha.
Musíš ji zachránit. Slib mi to! Slib..."

Tarid již nedopověděl, co mu leželo na srdci. Gars se rozplakal. Jediný přítel, kterého
měl, mu právě zemřel rukou těch ďáblů.

"Postarám se o tvou knihu. Bude mi tě připomínat do smrti." Gars dlouho svíral tělo
svého přítele a plakal. Čím déle to trvalo, tím víc se v něm vše bouřilo. Nakonec
vstal, zatlačil Taridovy oči a vytrhl mu šíp z těla. Jeho krví si potřel obličej.
Pak položil ten šíp na nehybné tělo a poklekl. Z úst se mu drala tichá slova přísahy.

"Tolik věcí jsem ti chtěl povědět. Tolik jsme toho chtěli prožít. Viděl jsem nás
dva jak pomáháme lidem od ďáblů. Viděl jsem nás ve společnosti mocných mužů dnešních
i budoucích dnů." Každé přicházející slovo znělo s větší razancí a hlasitostí.

"Tak jsem si to naplánoval, a tak tomu také bude. Vždy tě budu nosit ve svém srdci
a budu na tebe vzpomínat. Já tě pomstím a s tebou všechny, kteří padli rukou těch
ďáblů." Nyní již jeho slova prořezávala okolní vřavu boje. Křičel ze všech sil.

"Zapomeň jméno Gars. Pamatuj si mne jako Selvirase, ničitele temnoty. Toho, kdož
přinutí temné elfy odejít opět do hlubin podzemí. Toho, kdo je bude po celý zbytek
života pronásledovat a hubit. Tvé jméno jim budu vyrývat na hruď a tobě budu
zaříkávat další oběti. Staň se mým pomocníkem a dej mi sílu splnit svou přísahu.
Dokud budu živ, budu klást mrtvoly temných elfů na tvou památku. Za rok se ti sem
přijde poklonit ten, kdož nyní takto přísahal a spolu s ním i ten, kdo je vinen
touto přísahou!" Pak se Selviras postavil a ulomil špičku šípu. Rozběhl se k chýši
kde bydleli...