Že neexistuje nebe?

Chci přejít silnici, jsem na přechodu. Auto mi zastavilo, tak jsem přecházela, jenže zpod druhého pruhu ve stejném směru se nečekaně vynořilo další auto, které nezastavilo. Mělo, ale nezastavilo, stalo se mi to osudným. Teď stojím u nehody, vidím, jak nakládají mé tělo na nosítka. Vypadá to, že už posbírali všechny části mého těla. Snad mě sešijí, než mě pohřbí, nechci abych měla hlavu v rakvi někde u nohou.

Mám teď spoustu času, jsem duch, mohu si dělat co se mi zlíbí, mohu špehovat angličtináře ve sprše, nebo nadávat ředitelce do krav. Mohu být celý den se svou láskou. Ale co teď, za chvíli se tu hroznou zprávu o mé smrti dozví mí příbuzní. Budou brečet, to nechci vidět, musela bych se taky litovat a to v plánu rozhodně nemám.

Jdu do školy. A hele moje nejlepší kamarádka, zrovna si dává věci do skříňky,strašně se diví, že nejsem ve škole. První hodinu má angličtinu, to se mě netýká, protože já jsem ve skupině pokročilých. Ale druhou je to hned lepší. Přišlo pár lidí, zeptat se co se mnou je. Jenže ona nevěděla. Však se to všichni brzy dozví. Škola končí ve čtyři, rozhodla jsem se, že i když jsem mrtvá nebudu dutá jako tykev. Večer jsem šla domů, všichni tam plakali, tak jsem jim řekla, ať nebrečí, že to nebolelo, ale nikdo mě neposlouchal, tak jsem šla za Pavlem. Hraje závodně basketbal a má krásný vypracovaný tělo, je radost ho šmírovat, třeba když doma chodí jen v boxerkách. Zrovna se chystá do sprchy, tohle si nenechám ujít. Stojím vedle něj a snažím se dotknout jeho rtů, jeho rukou. Teprve teď mi dochází, jak je mi líto, že jsem mrtvá. Už nikdy se nedotknu, nepolíbím. Zvoní telefon. Pavel nadává, ale ze sprchy vyleze a hledá mobil. Čekala jsem to, moje máma mu volá, říká co se stalo.

„Neplakej,prosím tě.“ úpěnlivě ho prosím. To, že pro mne takhle trpí mě strašně bolí. Obléká si kalhoty a triko a vyráží ven, stírá si přitom slzy. Je to blázen, nebo co? Venku je zrovna mínus šestnáct. „Vždyť prochladneš.“ Křičím na něj. Lidé se něj otáčí, stíhá je červenýma očima a stále zrychluje krok. Nestíhám, musím přejít do klusu. Jenže on se rozeběhne. Proti němu nemám šanci. Chtěl jsem po něm skočit a nějak ho zastavit, ale jak jsem se odrazila vznesla jsem se a letěla mu po boku. Je vidět, že už prochladnul, klepou se mu zuby. Náhle vběhl do vchodu a zazvonil na zvonek. Ozval se povědomí hlas. Pavel odpověděl. Bzučák oznamující, že je otevřeno se rozezněl. Nechápala jsem co to má znamenat. Na zvonku jméno mé nejlepší kamarádky.

„Miláčku, prosím tě, co se děje, proč máš jen tohle oblečení.“ zeptala se má kamarádka zmateně, přesto mu nastavila tvář k polibku. Pavel nic neříkal, jen vešel dovnitř a sedl do křesla. Zase si dal hlavu do rukou. „Je mrtvá, chápeš to? Chápeš sakra?“už zase plakal. „Kdo? Pavlíčku, lásko, co se děje.“ Sedla si k němu a hladila ho po vlasech. „Nešahej na něj ty děvko, slyšíš, to je můj kluk, slyšíš mrcho.“ hystericky jsem křičela na tu krysu, která si říkala moje kamarádka. Jenže Pavel ji objal a vysvětlil jí to. Potom si pustili hudbu a ona šla uvařit kávu a vzlykala u toho. Já jsem chodila po pokoji a stále na něj křičela, jak mi to mohl udělat. Neodpovídal, jen plakal. Nechala jsem toho, nemělo to cenu. Odešla jsem. Chtěla jsem se uklidnit, ale copak to šlo, tam kde mě znali, byla nálada pod psa, protože to většina z nich už věděla. Šla jsem ven a nechtěla na nic myslet. Šla jsem zpět tam, kde se to stalo, na můj přechod. Hořely tam za mě svíčky. Jak milé, řekla jsem si. „Tak co, už máš všechno vyřešené? Už je čas.“ promluvil na mě neznámý hlas. Otočila jsem se. Muž v bílém obleku s černými vlasy se na mne usmíval. „Čekal jsem na tebe, až přijdeš. Měli bychom už jít. Už jsi viděla to, co jsi vidět měla.“ smál se. „Kam jít?“ nevěděla jsem. „Přece do nebe, neznáš?“ smál se. „Ono to fakt existuje?“ žasla jsem. „Jistě, ale anděly tam nečekej.“ zdvihl obočí, jako by věděl, že jsem se na to právě chtěla zeptat. „A jaký to tam je?“ zeptala jsem se. „Normál, maj tam školu, taky stravenky a je tam spousta dýňového džusu, taky hrajeme basket.“ řekl. „Ne, díky, toho já mám plný zuby…“zasmála jsem se. Muž mne vzal okolo ramen a šli jsme spolu ani nevím kam.

Tak vám posílám spoustu pozdravů z nebe, je to tu prima. Spousta jídla a pití a skvělých lidí. Jo a když vám někdo nakecá, že v nebi se nechlastá, tak tomu nevěřte. Zatím se mějte a někdy snad nashledanou…