Moje Indie

Tak už zítra. Ráno naposledy políbím své milé a zmizím. Na strašně dlouho a daleko. Ale jaký smysl má zůstávat tady? Nic mě najednou nebaví: Škola mi připadá nudná, práce najednou ztratila kouzlo, stejně tak jako partnerský vztah a vysedávání s kamarádkami. Já tu umírám! A když se mi to teď všechno podařilo – jazykové pohovory, mám vízum a letenku… A navíc: Všichni už to ví a jsou z toho v šoku a já jsem šílená, ale odvážná. Prostě musím. Musím tam letět, něco zažít, něco poznat a třeba někoho potkat…

Otec řídí auto, mamka podivně mlčí a mně kanou slzy jako hrachy a tak radši celou cestu na letiště ve Vídni dělám, že spím. Už, aby to bylo za mnou. Odbavovací hala je velká, přímo obrovská. A můj kufr je sice jen jeden, ale víc než povolenou váhu určitě má. A tak se třepu před možnými problémy při odbavování a domlouvání se v angličtině nebo v němčině – najednou mi totiž připadá, že si nevybavím ani jedině slovíčko. Ale nejvíc mám asi strach z toho, že se najednou skleněné dveře haly zavřou a já zůstanu sama; úplně ztracená - bez ramena, na kterém bych si steskem pobrečela.

Mamka mě objímá a roztřeseně šeptá: “Zuzanko, nejezdi, jsi ještě taková malá holčička. Jak to tam zvládneš?” Naposledy se ohlížím. Všichni jsou naměkko a mají tak strašně nejisté pohledy. Přece tam nemusím... Co jsem si to zase vymyslela? Před pár měsíci jsem dny i noci trávila přilepená na monitoru počítače. Dokonce jsem požádala studentskou organizaci Aiesec, aby mi našli nějakou zajímavou stáž v zahraničí, nejlépe v Indii. Ta země mě totiž fascinovala, už dříve - zejména svými svéráznými obyvateli. Prošla jsem pohovorem v angličtině a nabídky se začaly hrnout. První z nich, reklamní agentuře v Bombaji, však v období monzunů doslova odplavala správní budova. Představitelé mého druhého potenciálního zaměstnavatele, cestovní kanceláře v Dillí, dali před Češkou přednost Irovi. Zbývala velká oděvní firma, která akutně hledala někoho do marketingového oddělení. A tak jsem se nakonec během jediného měsíce ve spěchu naočkovala všemi potřebnými látkami, zakoupila antimalárika, vyřídila vízum a letenku a vyrazila. Možná jsem víc než po zajímavé praxi jen prostě a jednoduše chtěla vypadnout z domu, z toho stereotypu, té malosti a pocitu zbytečnosti...

To asi nejvíc. A tak to teď mám a vůbec to nezvládám. Pro slzy nevnímám terminály a trvá mi neskutečně dlouho než najdu ten svůj. Mám dvě hodiny času, musím se dát trochu dopořádku... Naproti mně na kovové lavičcce sedí nějaký chlápek a živí se, seč může. Jeho „šnicl s brotem“ mi už leze na nervy, mám takový hlad. Do letadla jsem se těšila hlavně proto, že se pořádně najím těch jejich maličkých zajímavůstek a teď má letadlo hodinu zpoždění. To dává zabrat hlavně vedle mne sedícímu rabínovi. Svou jarmulku bere každých deset minut z hlavy a modlí se o šťastný let. Asi letí poprvé a má toho plné kalhoty. Vlastně mě trochu uklidňuje. Je ještě nervóznější než já. V letadle si ale pořád vymýšlí, že chtěl jídlo „košér“ a tohle, to je salám a chleba a ta voda…, no hrůza.

V Curichu ráda přesedám a mísím se v řady Indů a Indek. Ty jsou ale divné! Takhle zahalené nebyly ani ve filmech. A mlčí jako „puťky“, zatímco jejich manželé a synové jsou neskutečně hluční a pořád něco vyřvávají v tom divně znějícím jazyku – v hindi. Na nikoho se neberou ohledy. Indů je moc a tak se tlačí, jak to jen jde. Nastává bitva o to, kdo se dostane do letadla z Curichu do Dillí první. Už vím, proč se tak prali. Dobré vychování Indkám praví, aby seděly co nejdále od nás, bělochů. A tak je muži natlačí k sedátkům u oken a nám, několika Evropanům, nezbývá než obsadit sedadla prostřední, do kterých všichni narážejí. Let trvá skoro osm hodin a já samou únavou a citovým vyčerpáním usínám.

Budí mě indická letuška: „Už jsme tu, jsme v Dillí!“ Ten spánek mi ale dodal sil. Učím se vrážet do lidí a v řadách předbíhat. Přesto je indická byrokracie neskutečná. Nějak se úředníkům nezdám. Hybaj do kabinky a svlíkat! Dvoumetrová Indka mi nakazuje svléknout i spodní prádlo, a když se na mě přijdou podívat další její dvě kolegyně, je moje čerstvě nabyté sebevědomí opět v háji.

„Susana, Susana! Tady jsme!“ řve na mě parta pubertálních indických mladíků. Vypadají asi tak na patnáct let a vyvádějí jako šílení. Vrhají se ke mně a objímají mě, až se cítím úplně vyšťavená. Prý pojedu se čtyřmi kluky ještě na nějakou akci, disko či co. Jsem tak utahaná. Je přece jedna hodina ráno.

“Dejte mi pokoj, nechejte mě spát...,“ prosím je. Ale kde. Jen pořád zklamaně pokyvují hlavou, což, jak jsem se dočetla, znamená nesouhlas: „Kde máš ty dlouhé blond vlasy? Proč na sobě nemáš minisukni? Povídej nám něco o sobě! Kolik máš sester? Jsou hezčí? Mají dlouhé blond vlasy? A nosí minisukně?“ Zachraňte mě před nimi někdo! Co to melou? Vůbec té jejich indicko-anglické hatmatilce nerozumím! Chudáci, jsou mnou strašně zklamaní.

„Ta Monika, Rakušanka, co přiletěla před týdnem, je blond a nosí šortky! A pořád něco povídá a je ták zábavná! Susana, udělej se sebou něco,“ hučí do mě bez přestání. Ale nakonec to vzdají a auto otočí k jedné z aiesecářských kámošek. Můžu u ní dnes přespat, rodiče nejsou doma. Rychle se štrachám co nejblíže ke dveřím maličkého tří dveřového Fiata. Je mi špatně. Strašně. Kluk za volantem nesouhlasně vrtí hlavou: On má dillíské ulice zmáklé, je jeden z nejrychlejších řidičů. A jak umí kličkovat mezi auty, autorikšami i lidmi!

Zastavuje ve strašně špinavé čtvrti. Všude je spousta prachu a odpadků. Jdeme k jednomu z nenápadných šedivých domů. Kluci se mohou poprat, který z nich zaklepe mosazným klepátkem na masivní vstupní dveře. Asi po deseti minutách přichází maličká nádherná dívka. Černé vlasy po pás, oblečená v tričku a šortkách. Můj klučičí sestřih, vytahané kalhoty a svetr, ve kterém jsem při nulových teplotách letěla z domu, mi najednou připadají tak ubohé.

Uvádí nás do přímo neskutečného snového domu, jehož interiér vůbec neodpovídá tomu, co jsem viděla zvenčí. Všude mramor a zlato, nádherné obrazy ve zlatých rámech a spousta indických bůžků…, to se mi snad jenom zdá. Vcházíme do Humaniiného (tak se kráska jmenuje) pokojíčku. Pokojíčku! Obrovské místnosti s nádhernou starožitnou postelí a paravánky s pozlacenými nožkami. Humani sedí na posteli jako královna a její „trubci“ ji v kroužku obklopí a řehotají se všemu, co prohodí. Já ničemu nerozumím. Ani nevím, jestli se baví v hindi nebo v angličtině. Abych se jim zavděčila, nabízím jim nějaké čokolády z domu. Becherovku nedám, tu by neocenili a já ji navíc, jak to zatím vypadá, budu zatraceně potřebovat!

Jestli prý jsem pro “párty”, když jsou Humaniini rodiče pryč. A jestli bych jim nemohla zatančit jeden z těch divných evropských tanců – disko. Mami, maminečko, to nemyslí vážně! Chci spát! A pak se probudit a být doma, zatracená Indie!

Co je zase tohle! Moje noha! Něco mě bolestivě hryže do kotníku a celá lýtka mám doškrábaná. Zlatý pudl, původce toho všeho, na mě začne vrčet - vzala jsem mu kůstku na hraní.

Humani se posadí a tře si oči: „Co blbneš? Jsi fakt divná. To je jen Mazlík. Říkala jsem ti včera, že bude spát na tvé straně postele. Je na to zvyklý a já navíc potřebuju svoji postel celou.“

Aha Mazlík. Tak jo. “Kde je záchod?” ptám se. Humani se jen dlouze protahuje a vrčí na mě, že ty dveře naproti. Jó, záchod. Díra v zemi a místo sprchy kbelíky s ledovou a kalnou vodou. Zato je nad nimi nefunkčí kohoutek. Jsem v šoku – takový přepychový dům a taková koupelna.

Přichází stará, nezvykle tmavá Indka, oblečená do oranžového „sárí“ (několikametrové hedvábné látky, kterou má umně omotanou kolem celého těla). Zvědavě nakukuje do koupelny – bělošku pouze ve spodním prádle zřejmě ještě neviděla… Může si vykroutit krk, ale asi se jí moc nelíbím.

„Brekfest madam dží?“ drmolí těžko srozumitelnou angličtinou a ukazuje na čaj s mlékem a ovesné vločky, které nese na podnose. Odchází a já se rozbrečím. Jsem tak sama, nikomu nerozumím a nikdo nerozumí mně. Nikdo mě tady nemá rád. Tak moc se mi stýská po Česku a po rodině… A to jsem tu teprve první den! Vločky splachuji do díry, dnes nejsem schopná nic pozřít. To jsem ale neměla dělat – odpad nefunguje. Nechci, aby si Humani myslela, že jsem nevděčná Evropanka a tak zalévám a zalévám až ve kbelících nezůstane žádná voda.

To už na mě ale Humani vedle z pokoje řve, že jsem úplně nemožná, když ani nevím, jak se umýt. Stačí prý, když podržím ten kohoutek nad kbelíky a za chvíli mi poteče teplá voda. Teplá voda? V tom vedru? V devět ráno je tu čtyřicet stupňů! To nemyslí vážně. Pláč už nemůžu zastavit. A Humani zase nemůže zastavit tok zlostných slov v hindi. Nakonec práskne dveřmi a celé dopoledne mě nechává zavřenou ve svém pokoji.

„Tak co? Už ses uklidnila, ty rozmazlená hysterko?“ říká po třech hodinách medovým hlasem. Jen pokorně kývnu a slibuji sama sobě, že tak už se nikdy neponížím, aby mě někdo viděl zbytečně brečet. Humani mě bere na první projížďku městem – v noci jsem totiž byla tak unavená, že jsem nic nevnímala.

Před domem nás čeká krásný bílý vůz i s řidičem. Humaniina rodina je opravdu bohatá. To, co vidím v ulicích, kterými projíždíme, mě ale děsí. Všude kolem nás je spousta lidí. Převážně vyhublých a špatně nebo lépe řečeno jen částečně oblečených do špinavých hader. Snad se mi to jen zdá, ale všichni se tlačí co nejblíže k našemu autu a natahují ruce nebo jen jejich pahýly a křičí: „Madam, bakšiš, bakšiš!“ Tolik lidí, tolik křiku a to vedro! Otevírám okýnko, abych se nadechla čerstvého vzduchu. To jsem si ale dala!

„Susana, ty jsi vážně nevychovaný spratek!“ Křičí Humani a bije mě přes ruce až to bolí. „Ty snad chceš, aby ti nuzáci vlezli až k nám!“

A musím jí dát za pravdu. Okno se mi už zavřít nepodaří, protože jeden z žebráků jím prostrčil ruku dítěte, které drží v náručí. Chybí mu tři prsty. Myslím, že omdlím. Humani s nadávkami vytahuje drobné rupie a strká je dítěti do dlaně. Ruka je hned pryč a ona rychle zavírá okno. To už ale naše auto obklopí snad dvacet chudých, buší na kapotu a prosí o další bakšiš.

„To už nikdy, nikdy nedělej. Nevím, proč bych jim měla, navíc kvůli tobě, dávat peníze. Jenom je propijí nebo si nakoupí betel a budou zfetovaní,“ poučuje mě Humani.

Prosím, ať jedeme zpět. Ale nakonec se ještě zastavujeme do takzvaného Lotosového chrámu, do kterého si chodí odpočinout lidé všech náboženství. Nejsou tu žádní žebráci, jen ticho a klid. Před výstupem k chrámu se musíme vyzout a boty nechat v pytli pod schody – jít do jakéhokoliv chrámu v Indii v botách se totiž považuje za tu největší pohanu. V nádherném moderním kostele mě Humani nechává chvíli o samotě a já si slibuji, že v Indii toho půl roku vydržím, budu se starat jen o svoji práci, do níž mám zítra nastoupit a učit se angličtinu. Cesta domů je v pohodě, okýnka neotevírám a obě mlčíme.

Před domem mi Humani navrhuje, abych uvařila večeři. To se mi ale opravdu nechce – koneckonců má být ona moje hostitelka, má se o mě starat a ne abych jí já dělala služku…

„…jsi ale nějaká fiflena,“ zavrčí a poroučí staré Indce, aby tedy něco uklohnila ona. Sedíme v dlouhé hale, každá na jedné straně asi pět metrů dlouhého stolu. Etiketa, neetiketa, Humani pravou rukou nabírá rýži, mísí ji s nějakou strašně pálivou zeleninovou směsí a vytvořené kuličky strká do pusy – příbor asi v životě neviděla. Já to zkouším jen s prvním soustem, tím totiž moje celodenní strava končí. Ústa mi hoří z té ostrosti a můžu se ukašlat. Humani popadne talíř a mrští jím o stěnu.

„Tak tohle ne. Tebe já nevystojím!“ Křičí a utíká po schodech do svého pokoje. Co mi zbývá. Jdu ten nepořádek uklidit. Když zvednu hlavu, stojí nade mnou služka a kroutí hlavou. „Bílá žena a uklízí? Ze které podřadné kasty asi bude tvá rodina,“ určitě si myslí. Kašlu tady na všechno. Pojedu domů. Takovéhle zážitky nemám zapotřebí.

Vybíhám z domu s několika drobnými v ruce. Musím najít telefonní budku a zavolat rodičům. Jakmile uslyším své blízké, už nemohu pláč zastavit. „Já jsem tak, ale tak strašně nešťastná…, je to tady konec světa. Lidi nemají ruce. Nikomu nerozumím. Všichni jsou na mě tak zlí.“ Vzlykám do telefonu. „Jen řekněte, že už můžu letět domů. Já vím, že jsem tu první den, ale to se nedá vydržet. Už nikdy nechci vytáhnout paty z domu…,“ nemůžu zastavit seznam stížností.

Otec mi však radí: „Vydrž ještě pár dnů, třeba se to změní. Stálo to spoustu peněz a energie. Nevzdávej to tak lehce.“

A tak se se svěšenou hlavou vracím do té přepychové rezidence. Humani nikde. Zavřu se do pokoje a tupě civím do zdi – na tohle budu potřebovat hroší kůži.

 „Máš telefon. Chce s tebou mluvit šéfka indického Aiesecu, Kritika. Chovala jsem se k tobě úplně nejlíp, jaks mohla čekat. Jestli si budeš stěžovat, tak uvidíš,“ vyhrožuje než mi podá sluchátko. Kritika je neuvěřitelně milá a nabízí mi, ať se ještě tento večer přestěhuji do bytu k ostatním cizincům, kteří v Dillí pracují.

„Chceme, abys tu byla šťastná. Uvidíš, že Indie je krásná země a my jsme zvláštní, ale krásní lidé,“ zdůrazňuje. Její slova byla přímo balzámem na mou sklíčenou duši. Naházím věci do kufru a během pěti minut můžeme vyrazit. Tentokrát řídí Humani a pěkně divoce.

Laj Pat Nagar je barevná čtvrt, plná svítících obchůdků, pouličních restaurací a proti nám si kráčí, to snad ani není možné – obrovský, nádherně pomalovaný slon! Humani zastavuje, mrká na mě a s hrdým obličejem mi nabízí cigaretu. Když odmítám s tím, že jsem v životě nekouřila, pohár její trpělivosti přeteče.

„Vypadni a okamžitě. Vůbec za nic nestojíš. Není s tebou zábava, nejsi hezká a jsi úplně pitomá. Prosím tě, kde tě vyhrabali?“ Ještě ani nestíhám zvednout kufr a odjíždí, jen se za autem práší.

S těžkým nákladem se belhám do třetího patra vysokého domu, který nemá ani na chodbě osvětlení, natož výtah. Bouchám na dveře bytu, který by měl patřit bílým praktikantům. Nikdo se neozývá. Sedám si na kufr a čekám, až někdo dorazí. Asi po půl hodině z bytu v nižším patře vykoukne starší neupravená Indka. Anglicky neumí, ale brzy pochopí, že jsem nová, nemám klíče a potřebuji se dostat dovnitř. Má náhradní klíč a tak mě pouští dovnitř. Ani nečeká až poděkuji a stydlivě mizí.

Zmáčknu podivné tlačítko u dveří, rozsvítí se chabé světlo a točitý ventilátor na stropě mě příjemně ovane chladivým vzduchem. To, co vidím kolem, už tak příjemné není. Jak jen můžou být civilizovaní lidé tak nepořádní? Všude se válí špinavé oblečení, zbytky jídla, kuchyni po závanu nehorázného zápachu rychle zavřu a z koupelny vycouvám ještě rychleji – není tu žádná sprcha, umývadlo a záchod nefunguje, jen na zemi stojí asi deset kbelíků s namočeným špinavým prádlem. Tentokrát nevěřícně kroutím hlavou já.

Jako první se z práce vrací vysoká osmahlá dívka a vítá mě špatnou angličtinou. „Ty jsi ta nová? Z Československa? Já jsem z Itálie. Ničeho se neboj, já to tu taky nenávidím. Moje angličtina je šílená, ale dělám v počítačové firmě a šéf je na mě hodný. Všechno zvládneš, neboj,“ utěšuje mě. Už si začnu dělat iluze, že v ní najdu kamarádku, která mi pomůže ty tvrdé začátky překonat. Nenechá mě ale snít dlouho. Sotva se převlékne do lehkého sexy negližé, někdo klepe na dveře. Otevírá vysokému hezkému Indovi a padá mu do náruče.

„To je můj přítel. Je úžasný, pracuje v jednom z nejlepších hotelů v Dillí jako provozní,“ oznamuje mi pyšně a než se rozplyne můj sen o kamarádství a podpoře, zmizí s ním ve svém pokoji. Alexa je tu téměř rok a anglicky neumí ani tolik, s čím já přijíždím; uklidňuji se.

To už přichází další spolubydlící – Fin, se kterým budu zatím bydlet a Ir, kterého vybrali místo mě do oné známé cestovní kanceláře. Oba mě utěšují, že se první týdny i měsíce chtěli jen vrátit domů a o ničem jiném než o pořádné sprše a dobrém evropském jídle nesnili. Prý to tady pro mě bude životní zážitek…To však ani nemusí zdůrazňovat – už první den jsem toho zažila tolik, kolik bych v Česku stihla za celá léta. 

 „To, že je moje?“ mumlá si po úvodním pohovoru pod vousy malý tlustý Ind sedící ve své honosné kanceláři naproti mně.

„No s tou angličtinou nevím, Susana. Na to, abys mohla dělat tiskovky a psát články do novin nemáš. Ale vypadáš dobře – najmu ti člověka, který po tobě ty výtvory bude kontrolovat,“ spustí a hned mě bere na prohlídku továrny.

„Tohle je marketingové oddělení, tady budeš sedět ty,“ rozhazuje rukama v mrňavé místnůstce se dvěmi počítači, na kterých se má vystřídat pět lidí. Dva Indové a mladá milá Indka mě hned objímají a oči jim jen svítí. Čtvrtá je Monika, Rakušanka, kterou mi Aiesecáři popsali jako snovou dívku z jiného světa. Je malá, podsaditá, má tvarohovou pleť a vlasy jako slámu. Musím se smát – z té že jsem si podle jejich měřítka měla vzít příklad? Je ale rázná, pořád samý vtip a smích a hned si mě získá. Během několika minut se domlouváme, že se večer přestěhuju do jejího bytu, který je kousek od mého současného.

Můj šéf, Ashvinder, ale nehodlá plýtvat časem. V poklusu nakoukneme do návrhářské dílny, kde mladé šikovné Indky kreslí originální oblečení. Zbývá už jen šicí dílna. To je pro mě šok. Přes tři stovky chlapů sedí za stroji, není mezi nimi (jak je to zvykem v Evropě) ani jediná žena.

„Ženy se mají starat o rodinu. Tohle je chlapská práce. Ženské by ji nezvládly tak dobře,“ vysvětluje Ashvinder.

Přichází k nám vedoucí dílny a rozrušeně v hindi něco vykládá. Ashvinder zbrunátní a zařve jako lev. No, něco takového jsem ještě neslyšela. Všichni, včetně mě, se klepou strachy, co bude následovat. Když se dozvím, co se stalo a co má následovat, myslím, že omdlím. Tohle nezvládnu. To už je moc…

Jeden z dělníků totiž ukradnul pár triček a prodal je pak na trhu. Za své provinění nedostane pokárání, pokutu ani výpověď. Ashvinder rozhoduje podle svého nejlepšího svědomí: „Usekněte mu prst!“ Celá vyděšená jej prosím, aby to nedělal, že to přece není normální. A že jestli to udělá, okamžitě odjíždím. Opět všechno ztichne. Ještě nikdo se mu takhle nepostavil – natož žena! On sám je v šoku. Pak se ale jízlivě usměje a poroučí dvěma dělníkům, aby mi ukázali ruce – každému chybí dva prsty. Otáčím se a utíkám na záchod.

Ani nevnímám, žen je v evropském stylu. Třepu se jako osika a nereaguji ani na Moničino klepání a domlouvání. „To byla jen legrace. Ashvinder by přece nikomu prst neusekl!“ šeptá. Pěkná legrace, ten člověk je podle mne všeho schopný…

Na usmířenou mě, Moniku, novou vedoucí obchodního oddělení Sunandu a svou muslimskou svěřenkyni Maniju šéf bere večer do kina. Dvě hodiny strávené v moderním velkém multikině se ke mně pořád naklání a vypráví mi o indické kinematografii, která má centrum v Bombaji - o takzvaném Bollywoodu.

„My, Indové, jsme velice citově založení. Například já jsem navíc Sikh, nejutlačovanější ze všech indických národů, což se na mých emocích podepisuje ještě více. Naše filmy jsou protklé láskou a složitými vztahy – tak jako v životě…,“ nepříjemně mi dýchá do ucha.

Film končí a Ashvinder najímá autorikšu – podivné vozítko, připomínající motorku, ale o třech kolech s podivnou barevnou stříškou. Dívky do něj nasedají první. Mě zastavuje a říká, že ještě musíme něco pracovního probrat. Je mi to protivné, zvlášť kvůli tomu zážitku dopoledne – nevím, co od toho vrahouna čekat. Ale odmítnout nemohu. Nasedáme do jeho velkého auta a jedeme do restaurace. Ashvinder mi galantně otevírá dveře a ptá se mě na moje zkušenosti s indickou stravou. Když se jen zamračím, usměje se a podává mi jídelní lístek. Je to neuvěřitelné, ale mají tu evropské pokrmy. Celý večer mi vypráví, že na někoho takového jako jsem já už dlouho čekal. Že mě jeho firma potřebuje a on bude rád, když se něčemu nového z našeho světa přiučí. Povídá mi taky o rodině – má dvacetiletou ženu a čtyřletého synka, mu samotnému ještě není ani třicet let. Od mládí musí pracovat v rodinné továrně na oděvy, nemá čas na odpočinek, na koníčky - zkrátka že se cítí jako myš lapená v pasti rodiny a tradic a že jeho život ještě nezačal a už končí, protože v ničem nenachází radost. Nakonec mi nabízí odvoz domů a dokonce i pomoc při stěhování.

Večer tak už ulehám v novém bytě, klábosíc s Monikou, jak je všechno v Indii jiné, ale nakonec docela zábavné. V noci nás budí hlasitý tlukot na dveře. Mladí opilí Indové vykřikují nějaké oplzlosti v hindi a snaží se dostat dovnitř. Ještě, že jsme hlavní dřevěné zasouvací dveře zamkli na petlici.

 Jsme vyděšené, voláme hlasitě o pomoc a smetákem bušíme na bytného, který bydlí s rodinou v patře pod námi. Hned je nahoře a mladíky několika slovy vyhání. Pak nám vysvětluje, co to vlastně mělo znamenat. „Před vámi tu bydlely dvě Francouzsky. Práce, kterou jim našel Aiesec je brzy přestala bavit a tak si začaly vydělávat prostitucí. Minulý měsíc jsem je odsud vyhodil, protože toto není žádný veřejný dům. To samé platí i pro vás dvě. Jestli máte stejné sklony, tak se odsud kliďte…,“ podotýká a my už neusneme, natolik jsme vyděšené.

Ráno nás před domem čeká Manija i Sunanda – bydlí jen o pár ulic dál a tak si můžeme autorikšu pronajmout spolu levněji. Jenomže je půl osmé ráno a řidiči snad ještě vyspávají. Utíkáme proto až na vzdálenou zastávku autobusu. Opět něco nového. Tento dopravní prostředek, dá-li se to tak vůbec nazvat, je notně vratký, nemá okna ani dveře a místo sedadel jsou dřevěné lavice.

Vlevo sedí ženy, vpravo muži. Jeden z Indů mě začne nehorázně osahávat a ostatní se tomu jen smějí. Když vykřiknu, rázná Sunanda se rozmáchne a jednu Indovi ubalí. Ten upadne, ale hned se postaví a chce jí to vrátit. Sunanda mu ale začne nadávat a on pod palbou slov usedá na lavici a neřekne už ani slovo.

Na další zastávce, spíše jen vteřinovému přistavení, se mužské řady vyprázdní. U žen místo není a tak jedna mladá Indka usedá i vpravo. Muž, který mne osahával, ji okřikne. Dívka však nereaguje a on, jakoby si chtěl vybít tu prohru se Sunandou, ženu popadne a vyhodí ji z jedoucího autobusu na silnici. Když začneme ječet a bušit na kabinu řidiče, ten se jen přes okýnko ušklíbne.

„Máte, co jste chtěli,“ překládá Manija a jen klopí oči – na tohle je ona zvyklá.

„Rikša? Rikša?“ pokřikuje na mě starý Ind večer před továrnou. Usmívá se nějak jinak než všichni ostatní řidiči v Dillí. Na hlavě má krásný purpurový turban a jeho rikša s ním ladí, protože sedadla jsou stejné barvy. Usedám do stanu na kolečkách a dávám Indovi adresu svého bytu na Laj Pat Nagaru – dnes jedu z práce sama. Jen kývne, dvakrát se pokusí svůj vysloužilý stroj nastartovat, ale marně. Potřetí se už modlí k obrázku svého sloního bůžka Ganéše a motor kupodivu naskočí! Asi po pěti minutách jízdy zastaví a zkroušeně se na mě podívá - může mě zavést ještě do jednoho indického, skvělého obchodu s koberci? Mě to bude stát pouze tři minuty a on od majitele dostane pět rupií pro své děti, kterých má nesčetně. To mě překvapuje. Vůbec poprvé se setkávám s tím, že mi řidič oznámil, že mě do nějakého obchodu chce vzít. Obvyklé totiž je ani se neptat a přímo cizince vhodit do spárů chtivých prodavačů.

Můj řidič, který se představil jako Raj, mě příjemně překvapil a tak se pět minut potloukám po velké prodejně s koberci z Kašmíru. Některé si nechávám ukázat a majiteli nakonec říkám, že se i s kamarádkou zítra zastavím znovu - řidič by za ten slib snad měl dostat přidáno.

Když vyjdu, už na mě čeká. Vousy si svazuje malinkým provázkem pod bradu a znovu se tak hezky usmívá. Musím prý za to přijmout aspoň pravý indický čaj u něj doma. Cesta trvá asi půl hodiny a já začínám váhat, zda dělám dobře. Vlastně jej ani neznám a co na nevítaného hosta řekne jeho rodina?

Neříkají nic. Anglicky neumí a v hindi mají před běloškou strach povídat. Jejich dům mě ale doslova ohromuje. Bydlí totiž ve „slumu,“ jednom z mnoha přístřešků, kterých stále víc a víc vyrůstá na okrajích dillíských silnic. Desítky na sobě nakupených chatrčí mají stěny ze starých desek od stolů nebo i jen suchých kmenů stromů, střechy tvoří cáry oblečení. V malé místnosti o dva krát dvou metrech se choulí asi osm lidí v neskutečných polohách. Natěsnaní na sebe, zkřížené nohy jako jogíni, popíjejí z hliníkových nádobek čaj. Chatrče nemá ani dveře, které by se daly zavřít.

U vchodu sedí stará Indka a hlídá oheň. Raj zastavuje rikšu a něco na ženu volá. Ta ke mně přibíhá a hned mě objímá. Její muž zatím křičí na všechny uvnitř chatrče. Vychází asi pět malých špinavých dětí. Jsou oblečeni jen do cárů něčeho, co dříve nosily děti zámožnějších Indů, co mělo barvu, bylo bez děr a nebylo v tom zima. Vlasy mají zasukované a jakoby šedivé. To proto, že každý den žebrají na prašných ulicích Dillí, druhém vůbec nejprašnějším městě na světě.

Shlukují se kolem mě a dotýkají se mých šatů, které jsou beze skvrn, jasně modré a pro ně nedosažitelné. Vychází i tři mladé Indky. Jakoby se styděly a dívají na mne jen tehdy, když se zrovna otočím nebo mluvím k jejich otci. Ten mě uvádí dovnitř a jeho žena sundává z ramen vybledlý růžový šátek. Ind jej rozprostírá na zem chatrče a říká, že jsem jejich vzácným hostem. Děti si hned hledají svoje místo co nejblíže mne a mladé Indky si stydlivě sedají do rohů.

Místnost je plná. Raj dává ženě pár rupií a ta za chvilku přináší v otlučeném šálku čaj. Je výborný, horký, sladký a já vím, že za něj dal pětinu své odměny. Staří se uvelebují u vchodu a usmívají se na mě. Drží se za ruce a já si vychutnávám svůj „čaj pro hosta.“ Děti jsou unavené. Jedno usíná opřené o mé zkřížené nohy, druhé o rameno a další se automaticky přitulí. Díváme se do dohořívajícího ohně a je nám krásně.

Ptám se Inda: „Proč žijete ve “slumu”? Máte přece autorikšu a ta něco vydělá. A co ostatní muži vaší rodiny?“

Odpovídá mi, že do Dillí se jeho rodina přistěhovala teprve před rokem. Do té doby žila v malé vesnici v Biháru, kde se starali o své políčko a jednu krávu. Povodně je ale připravily úplně o všechno, dokonce i o dva syny, po kterých zůstaly dvě ženy a pět vnoučat. Třetí dcera byla najednou bez věna a tedy šance vdát se. Otec proto rozhodl: „Musíme do Dillí.“ Z peněz za krávu a pozemky koupil starou rikšu a teď živí celou rodinu. Když s vyprávěním končí, už se stmívá.

Dávám Indce pár rupií, ať koupí něco k jídlu pro mě i ostatní - hlavně, ať je toho hodně. Přináší několik moučných placek „nanů“ a „dal,“ což je kořeněná směs z různých druhů zeleniny a čočky. Vše rozkládá na šátek a budí děti. Pravou rukou trháme placku „nan,“ balíme do něj „dal“ a hladově jej strkáme do úst. Za minutu je po večeři. Dětem svítí oči a pro změnu se choulí do náručí matkám a spí dál.

Je čas k odchodu. Stará Indka mě líbá na tvář a říká: „Od této chvíle pro vždy jsi naší dcerou, protože jsi v ohni viděla náš příběh a teď jsi jeho součástí.“ Z tenkého prstu snímá jediný prsten, který má. Je nádherný - velký, s měsíčním kamenem, který dává sílu. Je to dar, který přechází z matky na dceru. „Vždycky si vzpomeň, jak jsi v náručí držela naše děti, které neznají nic jiného než žebrání na ulici od bílých. Jak moc pro ně každá mince znamená a jak byli šťastní za tvůj úsměv a dotek. Jak moc si cení lásky, která patří každému člověku - ať už žije v paláci nebo ve slumu,“ loučí se.