Ruka

Tolik zážitků s dopravními prostředky během několika málo dnů… Ten poslední je ale přímo hrůzostrašný. Z práce opět odcházím poslední. Nechce se mi jet samotné autobusem a tak mávám na kolemjedoucí autorikšu. Řidič je ale nějaký divný. Má v očích něco děsivého. Místo, aby poslouchal mé rozkazy, kudy jet, zabočí do temné uličky, zastaví a zapálí si cigaretu.

Nechápu, co to má znamenat. Tohle vypadá hodně nebezpečně. V kapse kalhot nahmatám slzný plyn ve spreji - jsem odhodlaná jej v případě nouze použít. Navíc zpozoruji, že k autorikši se zezadu blíží nějaké stíny.

„Dej mi sto rupií a já mu ji uřežu nebo padesát nebo aspoň třicet!“ Nechápu, co po mně ten špinavý, starý Ind chce – je evidentně opilý nebo zfetovaný.

Před sebou za ruku drží malého okatého chlapce. Je mu asi pět let a pláče. Na sobě má jen tričko, které mu nesahá ani do pasu, nic víc. Starý Ind jej postrkuje až dovnitř autorikši, ve které sedím. Marně křičím na řidiče, ať jede dál, ať nezastavuje, že spěchám a že mu zaplatím víc. Jen se směje - tohle divadlo zřejmě nevidí poprvé.
Starý Ind vytahuje velký nuž a lapá po chlapci. Ten křičí a mně zaléhá v uších. Ind popadne chlapce za ruku a strká mi ji před oči - mám si vybrat prst, který chci. My, Evropané a cizinci vůbec, máme přece rádi „něco zvláštního“, proto jsme tu! Za sto rupií klukovi uřeže prst. Klučina prý má na rukou prstů dalších devět a on má doma takových harantů dvanáct.

Nechápu a jen na něj tupě zírám. To přece nemyslí vážně - je to jeho syn nebo možná vnuk...  Ale Ind svírá v ruce nůž a ten se blíží k chlapcově ukazováčku. Nemohu se na to dívat.

Křičím na řidiče: „Jeď!" Ten si ale jen zapaluje další cigaretu.

Ind chlapce zlehka poprvé řízne a já vytahuji všechny peníze, které mám a házím je na zem vedle autorikši. Ind je hned popadne, chlapce pustí a ten utíká jak nejrychleji může pryč.

Řidič típne cigaretu a usměje se na mě: „Tak co, líbí se Indie?“ A jedeme dál.

Kanibalská hostina

Další den si musím vzít z práce volno, do autorikši bych už sednout nedokázala. Potřebuji odpočívat. Zajdu si na trh pod domem a koupím si neskutečně drahý toustový chleba, máslo a vrchol všeho štěstí - noviny.

„Neznámý druh obří opice včera napadl v Dillí asi třicetiletou ženu v jejím domě. Žena je nyní ve vážném stavu v nemocnici. Útoky těchto opic jsou čím dál častější…“ čtu na titulní stránce Dillí times.
Sedím ve své malé kuchyňce v podkrovním bytě a nevěřícně kroutím nad článkem hlavou. Obracím se pro další krajíc indického rádoby chleba, otáčím se a krajíc mi padá z ruky.
Ve dveřích kuchyně, asi tři metry ode mne, stojí dvě obrovské černé opice a za nimi mládě. Celá se třesu. Co když jsou to ty lidožroutí stvůry, o kterých psali v novinách? Zavírám oči a počítám. Třeba se mi jen něco zdá. Ale když oči otevřu, jedna opice už sedí v koutě, zase o metr blíže mne a drbe se na zádech. Teď už oči nezavírám a alespoň si je prohlížím a užívám si posledních minut svého nedlouhého života.

Vetší opice jsou vyšší než jeden metr, jsou opravdu mohutné, mají černou lesklou srst a velké hluboké oči, které se na mě dívají zkoumavě a trochu smutně, jako by říkaly: „Tak co bude?“

 Asi pochopily, že z posledního krajíce by se moc nenajedly a já bych taky zrovna výtečnou pochoutkou nebyla. Než se nadám, otáčejí se a znuděně se plíží z pokoje, ruce až na zemi, hlavy schoulené mezi rameny.
Po pěti minutách se mi vrací dech a síla do nohou. Utíkám a zamykám hlavní vchod. Opice zřejmě seskočily po střechách až na tu moji. Po schodech se dostaly do posledního patra domu a moje otevřené dveře je už k prohlídce jen zvaly.
Doma se zamykám na celý den a zavírám okna na petlice. Večer přichází sousedova žena a celá vyděšená mi oznamuje:

„Krvelačné opice prý někoho zmasakrovaly v našem domě, snad prý dokonce se to stalo u nás - u mě…, bylo to v televizi,“ dodává a nevychází z údivu, že jsem ten masakr přežila.

Já si při těch jejích slovech jen vzpomenu na ten poslední opičí pohled plný strachu a tak trochu i zlosti. Že by si taky někde zase přečetly nějakou tu pomluvu? Přišly přece jen na přátelskou návštěvu a snad šálek čaje… a je z toho kanibalská hostina.

Tanec v srdci

První volnou neděli se vydávám na návštěvu Mini, naší milé sekretářky, která ani jedno jediné ráno neopomene každého příchozího pozdravit pohlazením. Sotva vejdu do jejího malého bytu, upoutá mě fotografie na stole. Je na ní asi pětiletá holčička. Úplně se ztrácí v množství sukní a halen. Jedna je červená, druhá modrá, třetí zelená…, má na sobě asi šest vrstev oblečení o dvanácti různých barvách. Zápěstí i kotníky má uvězněny v nespočtu náramků, na hlavě vysokou čepici, která vypadá jako obrácený džbán. Obličej má pomalovaný tak, že zpod zelené masky a rudých rtů ji vykukují jen černé oči, které jiskří radostí a nadšením.

„Znázorňuje jednoho z keralských bůžků umění a tance. Je nejmladší tanečnicí tance „kathakali,“ který byl původně uváděn jen v chrámech. Tanečníci ztvárňují speciální mimikou i gesty příběhy ze slavných indických eposů Mahábharáty a Rámájany,“ vysvětluje mi Mini a dodává, že i dnes jsou tanečníci pečlivě vybíráni a školeni už od tří let. Mistrovství dosahují v deseti až patnácti. Tančí dívky i chlapci. Malá Kanchan, její dceruška, školu navštěvuje už dva roky a přesto se tato zpráva k její matce dostává s fotografií až dnes.
Sedím s Mini v malém pokoji, který je zároveň ložnicí, kuchyní, koupelnou i obývákem. Do místnosti se vešla postel, na které spí se svým mužem, viklající se stůl, jedna dřevěná židle a papírová krabice, ve které Mini skladuje jídlo, pokud nějaké je. Na stěně visí obrazy tří hlavních indických bohů - Višny, Šivy a Brahmy. Na ně z místa nejvyššího shlíží Lakšmí, bohyně štěstí. Vždyť přece staré indické přísloví říká: „Pokloň se jednomu dobrému bohu, protože ti může učinit dobře, ale dvakrát zlému bohu, aby ti neučinil zle.“
Mini z papírové krabice vytahuje obrovské banány. Takové prý rostou jen na horkém jihu Indie, v její rodné Kerale. Byrokracie je v celé zemi ale strašná a pošta zřejmě nefunguje tak, jak by měla. Dopisy od rodiny se k ní dostávají jednou za rok, někdy i za dva. Po domově a především dcerce, kterou neviděla už tři roky, se jí stýská. Ale v přelidněné a nezaměstnaností skličované Kerale zůstat nemohla. A tak se i s manželem rozhodli urazit strašnou dálku do Dillí a zkusit štěstí tam.
Mini má v Dillí vzdálenou tetu, která jim ze začátku moc pomohla. Nechala je u sebe ještě s dalšími asi patnácti lidmi z jihu ve svém třípokojovém bytě bydlet. Teta brzy našla Miniinému muži práci v továrně na výrobu mýdel a asi po půl roce zabezpečila i Mini. Nyní už Mini víc než dva roky pracuje jako sekretářka ve velké oděvní firmě. Jako každý zaměstnaný Ind tráví v práci celý den - od devíti ráno až do sedmé či osmé hodiny večerní. Plat má tak malý, že z něj zaplatí sotva nájem a potraviny. Její muž je na tom podobně.
A tak bydlí v malém bytě, vzdáleném nepatrně od Dillí a čekají. Čekají na štěstí a požehnání bohů, které jim přinese hodně peněz a konečně možnost vrátit se domů. Domů k rodině a maličké tanečnici, která měla minulý týden své první vystoupení. Celá vesnice prý tleskala, každičký byl přítomen. Až na jednu, kvůli které Kanchan z pódia utekla a mohla si oči vyplakat: „Copak maminka nemohla přijet alespoň dnes?“

Světlo života

Je konec listopadu. Téměř v celé Indii se slaví Divali, svátek světel. Pověst vypráví, že před dávnými a dávnými věky světu vládl král Balu. Byl tak krutý, že i bohům se znelíbil a nejvyšší bůh Ráma se rozhodl jej ze světa zprovodit. Vrátit se smí jen na čtyři bezměsíčné noci a to do domů, kde vládne temnota a zlo. Proto za těchto nocí se ve všech indických domech rožnou olejové lampičky. Je to svátek vítězství světla nad tmou a dobra nad zlem. Rodiny jsou pohromadě, všichni hodují, obdarovávají se a mají se rádi.
Je den volna a nikdo nepracuje. Všichni se radují a už se těší na nový rok, který Indům po Divali přichází. Ve světle lampičky pozoruji obličej dívky sedící proti mně. Neraduje se ani nesmutní, jakoby se jí ta slavnostní atmosféra ani netýkala. Hledí přímo do světla lampy, oči přivřené, čelo bez vrásky zloby, ale ústa má sevřená - až hrozí, že ta hrozivá rudá čárka protne její obličej vejpůl.

Starý muž sedí u dveří, které jsou dokořán, aby do místnosti vál čerstvý vzduch. Sebelehčí vánek jej nutí k povzdechnutí. Manija k němu obrací oči, zkoumavě jej pozoruje a znovu se vrací ke světýlku. Jako by jí bylo po něčem, či někom smutno. Jako by si najednou nevěděla rady.

Podávám jí hedvábný šátek její oblíbené červené barvy - dárek k Divali. Objímá mě, oči se jí rozjasní a hned otevírá starý odřený kufr, který byl schovaný pod postelí.

 Najednou vidím všechno, co jí trápí. Celá vnitřní strana kufru je polepena fotografiemi ženy a dětí, které se Maniji až nezvykle podobají. Ta přejíždí dlaní po fotografiích, povzdechne si jako její otec s dalším čerstvým vánkem a kufr opět zamyká. Sedá si na něj, snad aby jí dodal sílu a vypráví:
“Moje matka je Afghánka a s otcem se seznámila, když on cestoval Afghánistánem, kde hledal nové odbytiště pro nože a dýky, které se svým bratrem a otcem vyráběli v Dillí. Ačkoliv byli jiných národností i jazyků, sňatek si, přes protesty obou rodin -  především matčiných bratrů, prosadili. Obchodu se lépe dařilo v Afghánistánu a tak se usadili tam. Po roce se jim narodil první syn, pak já a nakonec dvojčata Petu a Lavia. Asi po patnácti letech v Afghánistánu nastal čas obrovské chudoby a hladu. Otci obchod zcela zkrachoval. A tak se rozhodl, že se obrátí s prosbou o pomoc na svou rodinu v Dillí. Moje matka měla dva bratry, kterým se podařilo získat pasy a víza a odletěli do Ameriky, do Las Vegas. Po pár letech se jim ještě s dalším společníkem podařilo vybudovat jakési kasíno a úspěšnou hernu. Matku i nás, všechny děti, často zvali k návštěvě. Jen prý abychom  získali víza a pasy! To byl v Indii ale odjakživa problém,“ vypráví Manija a dodává, že Indové přece mají být hrdí na svou vlast, je tak velká a krásná a rozmanitá, proč hledat jinde něco, co mají doma?
“Posledních pět let bylo opravdu chudobných a moje matka přemýšlela, jak by život ulehčila nám i sobě. Za poslední peníze koupila falešné pasy, na které uvedla jméno a věk svůj i všech dětí. Nejstaršímu bratrovi již bylo skoro osmnáct let, mně šestnáct. Matka si řekla, že děvče bude rozhodně snadnější přes hranice dostat. A tak přepsala můj věk s věkem prvorozeného syna. tatínkovi nic neřekla, a když zase jednou v noci sháněl práci, utekla i s námi,“ popisuje krušné období.

Nákladní auto, které uprchlíky převáželo za hranice Afghánistánu do Indie, kde už čekalo letadlo, mělo však v ten den dozorce. Kontroloval, zda mají všichni dostatek peněz na cestu. Matka Maniji v ruce svírala peníze, které jí včera bratr z Ameriky poslal. Peníze měla. Problém nastal až s pasy. Při kontrole se zjistilo, že než se do Ameriky dostanou, Maniji bude osmnáct. To povoleno nebylo. Matka s dětmi smí, ale „dospělý“ už musí zůstat doma a žádat o samostatné vízum.

Manija slzami jako by chtěla plamínek v lampě uhasit. Má před očima odjíždějící náklaďák - matku, bratra a další dva sourozence, kteří mizí ve tmě nadlouho, možná navždy.
“Když tatínek přišel tehdy k ránu domů, našel jen už jenom mně,“ uzavírá.

Během měsíce se vrátili zpět do Indie. Otec pořád nemohl uvěřit, že jej žena s dětmi opustila. Zpočátku pracoval v podniku svého bratra, ale za čas jej smutek zcela pohltil a teď už jen žije ve svém smyšleném světě, kdy s každým vánkem se do domu navrací jeho žena a přivádí všechny děti.
Aby měli co jíst, musela si práci najít Manija. Nyní už několik let prodává oblečení v jednom z průmyslových center Dillí. Stala se manažerkou jednoho z obchůdku firmy, ve kterém pracuji i já. Jejím snem však je jednou si v Dillí otevřít obchod vlastní. A nejenom to. Snů má víc. Její rozzářené oči, které úplně hltají kolemjdoucí matky s dětmi, značí jediné.

„Až najdu toho pravého, láskyplného muže, dám mu vše - lásku, něhu a hlavně bezpečí. Nikdy mu nedám zakusit pocit samoty a marnosti. Vždy tu budu, abych mu byla oporou i důvodem k plnému žití,“ dokončuje příběh konečně s úsměvem.

Ten, který přichází

Objímám Shampu i mého malého dvouměsíčního kmotřence. Dnes je to naposledy, co se vidíme a mně po nich bude smutno, jako po rodičích, když jsem odjížděla z České republiky. Shampa pracovala ve stejné firmě jako já – byla úspěšná módní návrhářka, známá po celém Dillí. Když jsme se seznámili, byla v pátém měsíci těhotenství. V práci zůstala až těsně do porodu a stala se mou nejbližší přítelkyní. Dovolila mi dokonce, abych vybrala jméno jejímu dítěti.

Jako většina indických žen, i Shampa rodila doma, a protože to byl porod předčasný a nikdo nečekal, že přijde tak brzy, byla s ní jen její matka. Zrovna jsem přišla na návštěvu a dobrou kávu, kterou mě Shampa vždy hostila. Všude po místnosti se válely kusy prádla a Shampina matka křičela snad víc než Shampa. Mám doběhnout pro pomoc anebo raději rovnou zůstat a pomáhat.

A tak jsem pomáhala a když jsem maličkého uviděla, vykřikla jsem jedinou duchaplnou větu, na kterou jsem si v Hindi vzpomněla: „Už přichází!“ A to se stalo malému Zahilovi, neboli „Tomu, co přichází,“ osudným. Jméno mu už zůstalo.
Dva měsíce Shampa jen balila a balila. Za svého muže je provdána právě jedenáct měsíců. Viděli se však pouze  jednou. Na svatbě a pak následující svatební noci. Shampin manžel pak odjel do Kalkaty, kde pracuje jako účetní. Shampě jako módní návrhářce a malířce v Dillí zaměstnání vynášelo, a proto mohla se svou rodinou zůstat až do porodu - syna, samozřejmě.
Nyní nastává čas loučení. Shampa odjíždí navždy. Starat se o muže, se kterým všehovšudy prohodila pár slov a počala syna. Do Kalkaty, kde bude dennodenně zavřená  v jedné místnosti s jeho jízlivou slepou matkou. Teď bude Shampin život naplněn pouze péče o manžela, tchyni a syna. Na vlastní práci už nesmí nikdy ani pomyslet. To by byla pro manžela urážka. Pořádná žena přece nepracuje, stará se o domácnost a později zařizuje sňatky svým dětem.