Období změn V továrně, kde už jsem jako doma, mě jednoho dne čeká překvapení: Ashvinder se rozhodl, že otevře další prodejnu v Bombaji. Monika má vymyslet náležitou propagaci a já připravit tiskovou konferenci. V práci jsme nakonec celé dny. Vyrážíme v sedm ráno, končíme v osm večer, soboty nevyjímaje. A většinu nedělí po nás Ashvinder vyžaduje, abychom nelenily a trávily čas v jedné z našich prodejen v Dillí, abychom věděly, co a jak se prodává, jací jsou zákazníci…, ale hlavně, abychom kolemjdoucí dovnitř nalákaly. „Bělošky a prodávají v obchodě? No to asi bude muset být bohatá firma, když si může tohle dovolit…,“ zastavují se bohatí Indové spíše na čumendu po bílém mase než za účelem nákupu. Za dva měsíce je vše potřebné připraveno a já s Ashvinderem vyrážím do Bombaje. Sraz máme na letišti a já se těším, že konečně poznám jeho milou ženu a synka, měli by přece na výlet letět s námi. Bohužel. Ashvinder přichází sám a sotva se letadlo vznese, spustí: „Susana, nic se neboj, konečně si spolu užijeme - kondomy mám.“ Jsem z toho úplně vyděšená a brečím a brečím. Tak takhle to je. Říkám mu, že to teda ne – nepřiletěla jsem do Indie, abych byla jeho milenkou – a okamžitě z Dillí nebo přímo z Bombaje, letím domů. Tohle si líbit nenechám. Ashvinderovi je ta scéna evidentně nepříjemná a utěšuje mne, že to byl jen vtip, že budu mít samozřejmě svoje bydlení a do Bombaje přece jedu dobře odvést svou práci. Jenomže v hotelu je recepční značně překvapena, že chce dva pokoje: „Objednal jste přece jen jedno krásné apartmá pro vás a vaši přítelkyni. Další volný pokoj už nemám,“ zmateně koktá. Nakonec nás přijíždí uvítat mladá vedoucí bombajské pobočky a já odjíždím s ní – konečně do bezpečí, protože bud z Ashvinderova dosahu. Týden bydlím v malém dvoupokojovém bytě s její matkou a třemi sestrami. Já mám pro sebe dokonce postel a samostatný pokoj, ony spí v těsné kuchyňce. Ráno mě nechají umýt a mně vůbec nedochází, že nebudou mít vodu na vaření, natož, aby se opláchly ony samy. Slavnostní otevření prodejny je náročné, spousta schůzek, obchodních večeří…, ale Ashvinder se chová jakoby se nic nestalo a mně je dobře. Hlavní totiž je, že nacházím nové přátelé a konečně si můžu čichnout k pravé indické kultuře, k zcela normálnímu běžnému životu. V předvečer odjezdu mi má nová rodina koupí pravé sárí z modrého hedvábí a celou mě pomalují henou – to abych na ně nezapomněla. Takto se většinou chystají nevěsty na svatební obřad. A já jsem pro ně taky taková nevěsta, nový příchozí, který se tímto stává a navždy zůstává členem jejich rodiny. Po návratu z Bombaje je mezi mnou a Ashvinderem nepříjemné dusno. Už mě nenechá dělat mou práci, ačkoliv jsem začala dobře a ohlas na otevření nové prodejny byl v časopisech dobrý. Chce, abych byla jeho asistentkou, doprovázela jej na cestách při prezentacích nové kolekce dýlerům. Nepřestává na mě naléhat. Po dvou dalších měsících jsem už hrozně unavená a musím si vzít volno. Mám vysoké horečky, dávivý kašel, ztrácím zájem o práci…, jsem k smrti unavená. „Musím dát výpověď a poznat pravou Indii. Sice jsem cestování původně v plánu vůbec neměla, ale tohle mi už nic nedá. Vydělám si tak na nájem bytu, za dva měsíce se vrátím do Česka a celá tahle moje odvážná výprava bude zbytečná,“ běží mi hlavou. Monika je prací jako posedlá – dělá to, co umí a dobře. Ashvinder ji navíc nikdy neobtěžuje. Ve dvou by se mi cestovalo lépe, ale s žádným z dalších Evroapanů bych nic pořádného nezažila. Jsou zvyklí na přepych, pětihvězdičkové hotely a všude by nejraději lítali. Levné ubytovny a cestování vlakem horší třídou by nepodstoupili. Zamítám doprovod. Mému rozhodnutí nakonec pomáhá náhoda. Sunanda má tento rok, stejně jako já, dovršit jednadvacet let. V Dillí bydlí u tety, ale jinak pochází z Meghalaye – státu na východě Indie, kde mají hlavní slovo ve všech důležitých věcech ženy. V době mé nemoci jí zavolal strýc, aby přijela převzít rodinné jmění. Domlouváme se, že z firmy odejdeme ve stejný den a pak se už jen budeme snažit co nejdříve (nejlépe tak do jednoho týdne) získat jízdenky do Shillongu, jejího rodného města, protože to bývá zpravidla velmi zdlouhavá záležitost. Po týdnu absence mě všichni v práci vítají s takovou radostí, že bych svůj slib Sunandě nejraději vzala zpátky a u těch milých lidí zůstala. Za ty čtyři měsíce jsem se seznámila s jejich rodinami a problémy…, je mi s nimi dobře. Ale poslední extempore s Ashvinderem mě jen utvrdí v tom, že udělám dobře, když odejdu. Jeho obličej se rozzáří, sotva vejdu do dveří jeho kanceláře. „Susana, rozhodl jsem se, že se staneš mou druhou ženou. První už mám – a dala mi dítě. Budeš se se mnou mít dobře, mám spoustu peněz a známostí. Budeš mít zajímavý život, zajímavější než v nudné Evropě s vašimi nanicovatými muži. Klidně můžeš pro zábavu i trochu pracovat v mojí firmě,“ spustí ještě dřív než mohu cokoliv říct. Když vidí, že vděkem do stropu neskáču, zamysllí se a po krátkém uvažování dodá: „Dobře. Máš to mít. Bude těžké zařídit tu záležitost s mým otcem, ale staneš se mou první ženou se všemi právy,“ usmívá se blahosklonně. Jen nevěřícně nad tou troufalostí a jeho bujnou fantazií zavřu oči. Udělá však ještě něco nečekanějšího. Posadí se mi na klín a chce mě políbit na znamení slibu. To je už moc. Protože jsem o dvě hlavy vyšší a mnohem silnější, jediná facka jej smete na podlahu. Pak už cítím, že není, co dodat. Se všemi se loučím a vím, že se nikdy neuvidíme. Začíná mi nový život v jiné Indii…

Shillong - královna oblaků

Z řítícího se vlaku házíme mince do Brahmaputry. Řeka se celá chvěje - ví, že naše osmačtyřicetihodinová cesta končí a že jsme dorazili domů. Sunanda se loučí s rodinou, která s námi cestovala až z Dillí. Osmnáctiletá matka a její tři dcerky se ještě za jízdy vrhají do náručí otci a jeho rodičům; rok se neviděli. Zlatozubý voják nám podává poslední fíky a ořechy, hodí si těžký batoh na záda a konečně se usměje - z okna zahlédl svou matku.

Nádraží v Gwahati je obrovské a pro množství lidí a jejich štěbetání snad v deseti jazycích si připadám jako v úlu. Lidé se objímají, pláčí, synové klekají k nohám otců a líbají jim ruce. Mnozí z nich se neviděli léta. Před roky vyrazili za prací do velkých měst, především Kalkaty, Bombaje a Dillí a slibovaný rok se protáhl na dva, tři i pět let.
Náš vlak má desetihodinové zpoždění. Nikdo ze Sunandiných příbuzných čekat nevydržel. Je šest hodin ráno a my hledáme džíp, který by nás do dvacet kilometrů vzdáleného Shillongu dovezl. Jsme první pasažéři a v džípu je míst deset. Ve stánku s „pakorama“ si dáváme snídani. Asi šedesátiletý Ind rukama začerněnýma od popela hněte kuličky ze zeleninové směsi a hází je na černou pánvičku do trošky rozpáleného oleje. Za dvě minuty je vše hotovo a cibulové „pakory“ chutnají báječně. K nim dostaneme pravý indický čaj - hodně mléka a ještě více cukru. Kolem půl osmé na nás volá řidič a vyrážíme.

V džípu s námi sedí tři postarší indické manželské páry. Nemluví spolu, to se na veřejnosti přece nedělá. Hraje nám temperamentní indická hudba a jako by vystihovala terén, kterým se řítíme. Serpentiny nás hází v džípu chvíli vpravo, chvíli vlevo a to má následek jediný: Polovině cestujících je špatně. A že jsme všichni tu dvouhodinovou cestu pili vodu z jedné lahve, je nám najednou zle všem.

Do Shillongu přijíždíme kolem desáté hodiny ráno. Vítají nás vlající barevné kusy vypraného prádla, které visí úplně všude - na střechách, z oken domů i na stromech. Barevné domky jako by se táhly do výšky a všude kolem jsou borovice a bambusy a magnólie - vše působí neuvěřitelně svěže. Jak by také ne, když dýchají čerstvý vzduch místa, kde spadá vůbec nejvíc srážek na světě!
Celé městečko ví, že se Sunanda vrací. Přibíhá všech jejích pět sourozenců, spousta kamarádů i její bývalý třídní učitel a sousedé. Hned nám berou batohy, pobíhají kolem nás a zpívají uvítací písničku v domorodém khasi jazyce: „Z cesty dlouhé za Brahmaputrou vrátila se a neodejde nikdy více.“

Z malého zeleného domku z bambusu vychází Sunandina matka - Awai. Je maličká, štíhlá a černé vlasy má až po pás zapletené v copu. V očích má slzy a jako by měla strach ji obejmout. Její dcera je velká; je největší z celého Shillongu. Nejen to jí ale zaručuje autoritu u všech obyvatel.

V Shillongu vedla malou krejčovskou dílnu. Ta jí ale nevynášela tolik, aby uživila celou rodinu, když otec odešel do důchodu. Odjela do Dillí, kde si našla práci u velké oděvní firmy a zůstala tam déle než dva roky. Teď se přijela opět rozloučit. Dostala vízum a chce pracovat jako recepční v německém hotelu.
Awai nám hned připravuje výborný čaj, nazývaný podle indického nejúspěšnějšího státu v produkci čaje Assamu, vedle kterého se nachází Meghalaya. Čaj je červený a voní po skořici. V předsíňce se lidé jen míhají. Každý chce Sunandu pozdravit a taky si přišel pro dárek, kterých má Sunanda plný kufr. Awai vaří shillongskou specialitu - sladké brambory. Kolem třetí přichází Bawa, Sunandin otec. Příležitostně vypomáhá s administrativou na vojenské základně, kde ho dříve znali jako velitele meghalayaského pluku.

Rodiče se Sunandou usedají na krátkou dřevěnou postel ve vedlejší místnosti. Je toho tolik co povídat. Sunanda má v Dillí přítele. Je hinduista. Sunanda je křesťanka, z domorodého kmene khasi. Ani jedni rodiče si nepřejí, aby se dále stýkali. Náboženské rozdíly hrají v Indii velkou roli, denně tak krutě rozdělí tisíce mladých párů. Sunanda je poslušná dcera a ví, že jejím prvořadým úkolem je na několik let zabezpečit rodinu. Její tři sestry - Purnima, Chanda a Rashmi jsou v Shillongu na střední škole a Paul s Johnem na základní. Než převezmou její úkol oni, nesmí se vdát, ani myslet na sebe.
Venku se stmívá a ochlazuje. Bambusové stěny se chvějí ve větru. Otec rozdělává v malé kuchyňce oheň - bude se vařit. Na Sunandinu počest koupili maso. Awai ho krájí na kousky a hází do horké vody. Malá pec vypálená z hlíny už hřeje a Bawa na pánvičce dělá typické indické „čapati,“ placky z mouky smíšené s vodou.

Sedíme kolem ohně uprostřed malé místnůstky. Každý dostaneme pár kousků tuhého vepřového masa a dvě čapati. Jíme pravou rukou, jako všude v Indii. Purnima ráno z hor přinesla čerstvou vodu a nalévá ji do hliníkových pohárů. Awai zpívá khasi domorodou píseň - tu, při které usínaly všechny její děti. Bawa se modlí za Sunandin návrat. Oheň dohořívá a uhlím se musí šetřit.

V domečku jsou jen tři postele. Nás je devět a tak uléháme po třech, kam se dá. V noci fouká a je zima. Ale ke mně se tiskne Sunanda s Purnimou a jejich dvě kočky…

Vstáváme v pět hodin s východem slunce. S Awai jdu pro vodu, abychom měli z čeho vařit čaj a taky si se Sunandou zasloužíme po dvoudenním cestování koupel. Vypráví mi, jak se potkali s Bawou. Když jí bylo čtrnáct, žila se svou rodinou v Manipuru, vedlejším státě a on tam přišel se svým plukem chránit jejich oblast před výtržnostmi jiného domorodého kmene. Po roce se vzali a z místa na místo se stěhovali celých čtyřiadvaceti let než zakotvili v Shillongu.

Narodilo se jim devět dětí, ale tři zemřely na různé epidemie, kterým odzvonilo teprve minulý rok, kdy bylo zavedeno povinné a státem dotované očkování.
Jako každé dopoledne, všechny ženy perou v Brahmaputře prádlo a rozkládají je po kamenech. Nedaleko jsou horké horské prameny. Mají prý léčivé účinky. A tak se svlékáme jen do sukní a mýdlem na prádlo si umýváme vlasy, které pak vlají ve větru stejně jako prádlo, které už je zatím suché. Slunce hřeje a ženy mají na sobě jen salvar, něco jako plátěnou košilku, se suknicí místo kalhot. Boty jsou zbytečné. Cestou domů si zpívají a stěžují na denní starosti.

Před polednem přicházejí Sunandini přátelé. Pořádají piknik a jede se na Mowsunram. Je to jeskyně zasvěcena hinduistickému bohu Šivovi, ale uznávají ji i lidé kmene khasi. Uvnitř více než kilometr dlouhé jeskyně se nachází Šivův lingam - krápník, ze kterého se padající mléčně zbarvené kapky mění dotekem na svatý kámen pod ním na průzračnou vodu.

Jedeme autobusem, který je určen speciálně k piknikovým výletům. Moderní khasi hudba se ozývá z chrastících reproduktorů a chlapci, už notně povzbuzení alkoholem, tančí v uličce mezi sedadly domorodé tance tak divoce, že máme strach, abychom se nezřítili do jedné z mnoha hlubokých propastí. Začíná rvačka - jak jinak, o některou ze shillongských krásek. Zakročuje Velká matka. Vypne hudbu a kluky jen zpraží pohledem. To stačí. Dává řidiči rozkaz a jede se domů.
V Meghalaye i Assamu vládou ženy, jsou to jedny z posledních států na světě, kde panuje matriarchát. Muž přináší věno do rodiny nevěsty a přijímá jméno matky své ženy. I na Sunandu, jako nejstarší dceru, přešla práva hlavy rodiny, když jí bylo jednadvacet let. Teď se vrátila, aby urovnala pozemkové rozpory mezi svým otcem a jeho bratry, než opustí Indii. Ženy příbuzných rodin se sešly a debatovaly při ohni a rýžovém pivu celý večer a noc. Sunanda nakonec podepisuje pozemkové smlouvy o pronájmu na dalších deset let.

To už, doufá, bude zpět doma v Shillongu se svým mužem a devíti dětmi, kterým bude zpívat píseň, kterou znají všechny shillongské děti.

 

Vlakem do Shilliguri

Je půl druhé ráno. Vlakové nástupiště v Gwahati, přestupní stanici na cestě do oblasti čajových plantáží v Darjeelingu,  se ztrácí ve tmě. Osvětleny jsou jen malé dřevěné stánky, ve kterých malí prodavači nabízí kolemjdoucím čaj nebo kávu a občas nějaké sladkosti. S radostí v srdci vzpomínám na Sunandu, která se rozhodla vrátit na další rok do Dillí a vydělat nějaké peníze na cestu za svým snem do Německa.

Vlak přijíždí a na nástupišti najednou nastává vřava. Lidé se tlačí jak jen mohou, aby byli vlaku co nejblíže, až přijede a stihli tak obsadit ta nejlepší místa. S těžkou krosnou na zádech se Indům asi moc nelíbím a tak do mě strkají a já padám. Ruce mám celé pošlapané a některé věci z batohu, který leží kousek ode mě se začínají kutálet po zemi -je mi jasné,  že už se s nimi neshledám. Popadám batoh, ale, v tom zmatku, ztrácím orientaci a proud mě nese daleko od vagónu, který mi byl dle lístku určen. Dostávám se až k takzvané „general class,“ k vagónu nejhorší třídy, který je určen nejchudobnějším Indům a mnohdy i zvířatům - od slepic až po krávy.
Průvodčí křičí v nesrozumitelné hindštině: „Óódjéézd!“

A vlak se opravdu neuvěřitelnou rychlostí rozjíždí. Skáču v poslední minutě do „general class“ s pocitem jakési pýchy na sebe sama, že se mi to podařilo - jsem ve vlaku! Vždycky, ale musí být nějaké Ale. Otáčím se a co nevidím. Vagón je plný k prasknutí. Ti opravdu nejchudší a nejubožejší sedí snad po deseti na sedátku pro čtyři a lidi leží i na zemi a pod sedadly, podivně schoulení do svých špinavých a děravých šál a přehozů.

Nevidím ani deset centimetrů místa, kam bych mohla položit svou krosnu a sednout si na ni. Prosím lámanou hindštinou Inda středního věku, zda by mě nenechal na kousek sednout. Ani se se mnou nebaví a odvrací tvář. Tohle je přece místo určené Jim a ne nám, bělochům a tedy bohatým. I ostatní pasažéři se na mě viditelně zlobí a napětí roste.

Náhle do vagónu nahlédne voják. Hledá mě! Mají prý ve svém vagónu jedno místo volné a já budu vítána. Hned je mi jasné, že to nebude zadarmo, ale těch deset minut v „general class“ mi bohatě stačilo - už nikdy víc! Jdu za vojákem a ten je kupodivu velmi zdvořilý. Hned mě představuje celému mužstvu a já se najednou proměňuji ve vítanou atrakci celého vlaku na víc než dvanácti hodinové cestě do města, odkud vyrazím za výrobci čaje, do Shilliguri. Jeden voják si stoupá a uvolňuje mi své místo. Další hned bere moji krosnu a hází ji na nejvyšší z třípatrových paland.

Hned se rozbíhá debata o české a indické armádě a zejména o tom, jak a kde kdo bojuje. Dostávám strašně sladkou kávu a večeři - hodně rýže a trochu zeleninové směsi s čočkou, dalu - lžíce nikde. A tak, na způsob Indů, se chápu té směsi a mísím a mísím až mám celé prsty zamazané. Pak nastává ten okamžik: Z prstů si vytvořit malou mističku, nabrat směs a bez upadnutí sebemenšího kousku ji dopravit až k ústům. Rýži s dalem jsem zvládla, ale „curd,“ indický druh jogurtu, už přenechávám malému vojákovi po mé pravici.

Je mi tak vděčný, že hned začíná vyprávět o své malinké vesničce v Rajastánu a hned mě zve. Jestli prý bych s ním nejela zítra z Shilliguri přímo, je to asi jen dalších dvacet hodin cesty a jeho žena a čtyři dcery mě rády uvidí. Ještě nestíhám ani odmítnout a už je tu nabídka další: Voják tentokrát pochází ze severu Indie, z horského křesťanského města, ze Shimly. Ženu ani děti nemá a tak by si třeba vzal i mě. Taky je neúspěšný, i když má velkou dřevěnou truhlici, která je plná výborných ořechů a datlí a fíků a sušeného ovoce.

Vojáci jsou hinduisté a alkohol je tedy pro ně tabu. Přesto jeden tajně otvírá whisky špatné kvality a po dvou locích začíná zpívat staré náboženské písně v Hindi jazyce. Dokud zpívá, všude je veselo a vojáci se přidávají a já se na chvíli cítím jako někde v chrámě se všemi těmi bohy, o kterých zpívají, kolem.
Je čas jít spát. Vojáci mi uvolňují samozřejmě nejpohodlnější a taky před případným opilci nejbezpečnější místo nahoře. Usínám okamžitě a probouzí mě až druhý den odpoledne hluk všude okolo.

Vojáci se balí a pokřikují na mě: „Vysedáme, jsme v Shilliguri!“

Seskakuji ze sklápěcího lůžka, na kterém jsem strávila noc, a dívám se kolem sebe. Jeden z vojáků spal na zemi. Vůbec volnou palandu neměli, jen mě nechtěli nechat na pospas dvanáctihodinovému utrpení v „general class.“ A pak, že gentlemani vymřeli…

 

---