Doslov Moje cestování po lidských osudech a za nevšedními zážitky v Indii mi mnoho dalo, ale zároveň také vzalo – totiž dočasně zdraví. Téměř rok jsem se pak po návratu doma léčila z obrovských křečí, které zachvacovaly moje střeva, kdykoliv se neznámé indické bakterie (suvenýr z Indie) probudily k životu. Žádné léky nezabíraly a lékaři nade mnou jen lomili rukama nebo mě posílali ze svých ordinací pryč se slovy: „Milá slečno, na něco se přece dříve nebo později zemřít musí…“ Celá zoufalá, z toho, že bych mohla v okamžiku, kdy mám do všeho kolem sebe takovou, ale takovou chuť, jsem začala jíst nejúčinnější ze všech lidových medikamentů – co jiného než česnek. Vlastně celé hlávky česneku a pěkně celé víkendy. Nebylo se mnou k vydržení, ale při každé křeči vznikaly další a další stránky této tenké knížky. A než jsem ji dopsala, křeče minuly zcela. Následky pobytu v Indii mě sice chvíli potrápily, ale nespočet hezkých vzpomínek zůstane tím nejcennějším, co mám. Co mi nikdo nevezme a co bych naopak já ráda předala druhým. Do Indie jsem odjížděla jako rozmazlená fiflena, která neví, co od života chce a navíc si jej neváží, tak jak by měla. A přijela jsem vyrovnaná, pokorná a vděčná za všechen ten přepych a pohodlí, které v naší zemi máme - nejen za tekoucí sprchu, která se nedá srovnat s malým množstvím vody z pet láhví, které jsem na svou očistu nakupovala v Indii nebo za dostatek jídla či příjemné klima... Uvědomila jsem si, jak je krásné, že rodiče u nás nemají důvod mrzačit své děti ani že je neposílají po celé dny žebrat, že každý zde může studovat a každý má šanci dělat v životě, to co jej baví a co mu jde – a především, že nám nic nebrání v tom naplňovat si své sny, pokud si ovšem nestavíme umělé překážky my sami a pokud nejsme bojácní a úzkoprsí.

Kde tradice vládnou nad životem

Krutou tradici nazývanou „sátí,“ nebo-li upálení vdovy s jejím zesnulým manželem, v Indii britští zákonodárci zakázali v devatenáctém století. Neměnnou pravdou však je, že na pravidla stanovená bílými nikdo v malých vesnicích pouštního státu Rajastánu v severovýchodní Indii nehledí. Stále mnoho žen takto bolestivě a nesmyslně i dnes umírá.

S Rani jsem se seznámuji ve vlaku. Cestuji třetí třídou spolu s nejchudšími Indy. Když v Agře nastoupuje mladá žena se zahalenou tváří, všichni najednou ztichnou. Nenajde se pro ni jediné místo – jako by měla na čele vypálený cejch: „Jsem nečistá, pohrdejte mnou.“ Dítě vedle mne bez jakýchkoliv debat posadím na  klín jeho matce a neznámou přitáhnu za ruku s sobě vedle sebe.

Když sepne ruce a ukloní se na znamení díků, pochopím jsem. Od paží po konečky prstů má ošklivé popáleniny. Závoj neodloží – opravdu patří mezi nejnižší z indických kast, mezi nedotknutelné. Při několikahodinové cestě se sblížíme natolik, že mi v hindi vypráví svůj naprosto neuvěřitelný příběh.

Pochází z chudé rodiny obchodníka s velbloudy. V pěti letech ji zasnoubili se synem majitele malé restaurace. Když se za dvaačtyřicetiletého Manije provdala, bylo jí třináct let. Věnem dostala tři z šesti otcových velbloudů. Další dva nevěstina rodina prodala, aby mohla uspořádat náležitě velkou svatbu pro celou vesnici, která trvala čtyři dny. „Třináct let mě učili, jak být dobrou manželkou a matkou, ale to nejdůležitější se mi nedařilo. Za čtyři roky jsem neporodila jediné dítě a muž se mnou nebyl spokojený. Obchod navíc upadal a tchyně mě obvinila, že je to moje vina. Syn nosí štěstí a já nejsem schopná, byť jediného, rodině dát,“ smutně vypráví Rani.

Situace se zklidnila, když v osmnácti zjistila, že je těhotná. Narodila se jí dcera, která ale znamenala jen trápení, uskrovňování se a střádání peněz na věno. Ale alespoň ušetří jednu pracovní sílu v restauraci, říkal manžel.

„Tchyně mě prohlašovala za čarodějnici, která do rodiny přinesla smůlu a úpadek. Když jsem zjistila, že jsem znovu těhotná, trpěla jsem obavami, co se stane, bude-li to opět dcera,“ svěřuje mi.
U porodu byla jen tchyně. Když viděla, že je to zase holčička, strašně se rozčílila a začala do Rani kopat.

„V záchvatu hněvu popadla malou a utíkala s ní do kuchyně. Na plotně se vařila ve velkém hrnci voda a ona do ní holčičku hodila. Když jsem se k hrnci dostala, maličká už nekřičela,“ pláče Rani.
Manžel ji našel svírající mrtvé tělíčko. Tchyně hystericky křičela, že Rani je blázen a dcerku zabila v zoufalství, protože porodila další dceru. Popálené ruce mladé ženy z toho, jak dcerky vytáhla z horké vody, stačily k tomu, aby ji manželova rodina vyhnala. Nebyla přece schopná dostát základní povinnosti, porodit syna. A navíc, kdo by chtěl ženu s takovýma rukama?

Rani se vrátila k rodičům. Po roce se jí ruce zahojily a bolest nad ztrátou dcerky, kterou si bývalý manžel nechal jako služku, trochu polevila. Měla dvě možnosti: Do smrti se starat o rodiče, kteří ji od rána do večera obviňovali ze všeho, co se stalo, nebo se znovu provdat. Tentokrát o ni jevil zájem téměř sedmdesátiletý výrobce mramorových sošek z vedlejší vesnice. Rani se tedy znovu provdala. Byla šťastná přesně dva roky. Narodila se jí další holčička. Manžel na ni byl hodný, ale stále častěji jej trápil děsivý kašel a horečky. Poslední dny jeho života s ním Rani strávila v malé domorodé vesnici v poušti Thár, kde se narodil. Když umíral, skláněly se k němu staré ženy, modlily se a ve jménu místního boha mu slíbily, že dojde naplnění slibu, který si s Rani dali při sňatku: Když už někdo z nich dvou zemřít má, ať je to ona. Manžel má nad ní nadosmrti moc.
“Můj muž nebyl nijak významnou osobností, přesto se po jeho smrti začalo do vesnice sjíždět mnoho lidí. Něco se dělo,“ popisuje Rani.

Zjistila to, když viděla mladé chlapce připravovat hranici, na které se měl upálit mrtvý. A nejen ten. Na zvyk, které britské zákonodárství v devatenáctém století zakázalo, totiž Indové nikdy nezapomněli. Vesničané jí projevovali úctu a tvrdili, že je to pro ni pocta. Bohové si přejí zvyk zachovat.

Rani se nejprve poddala tomu, že její náboženství jí přikazuje být poslušna svému muži i po jeho smrti. Pak ale pomyslela na dceru a na to, že jí samotné je teprve dvaadvacet let. Snažila se nevzbuzovat pozornost, působila smířeně a strážci ji ani na noc nezamykali. V noci se jí podařilo vyplížit se s chatrče. Utíkala na místo, o kterém jí kdysi někdo vypravoval, že by měly být koleje. Dlouhé rýhy v zemi, po kterých jezdí nějaký stroj a ten ji odveze pryč.
Dorazila až do Agry, jednoho z civilizovaných měst státu Rajastán. S nedotknutelnými ženami zametala ulice a uklízela u bohatých Indek. Spala na okrajích cest v přístřešcích vyrobených z kusů oděvů a jedla, co jí kdo dal.

„Po dvou letech jsem náhodně potkala ženu z vesnice svých rodičů. Vyprávěla mi, jaké pozdvižení můj útěk vzbudil a jaké utrpení a ostudu jsem tím způsobila svým rodičům. Dodala však ještě něco: Moje dcerka žije u rodičů. Rozhodla jsem se okamžitě. Nechci nic jiného, než být zase se svou malou, nechci ztratit svou třetí holčičku,“ dodává utrápeně ta vysoká, štíhlá žena tmavé pleti s obrovskými bílými skvrnami na rukou.

V očích má slzy, když mi o svém životě vypráví. Na čele jí však zároveň vyvstává vráska vzdoru. Vzdoru proti osudu, který jí nedal než utrpení, a který je už možná teď přichystaný i její dceři.

 

Pouštní hvězdy

“Být v poušti a  nevyrazit na velbloudí safari? Nepřichází v úvahu,“ oznámil mi starý Ind, s jehož rodinou jsem se seznámila, když jsem zmatkovala při přestupu z jednoho autobusu do druhého v Udaipuru.

„Mám dva velbloudy. Na jednom jezdí můj nejmladší syn, který vodí turisty pouští. Druhý bude zítra tvůj. Pojedeš na výpravu s Ramijem,“ dodal aniž bych mohla cokoliv namítnout.

A tak si můj Jadu na svých dlouhých nohou vykračuje pouští. Sem tam se zhoupne v bocích v rytmu stříbrných rolniček, které mu visí z uší. Občas zatřepe nesouhlasně hlavou: „Kam to vlastně tak dlouho jdeme?“ Jindy se otřese celý a já se kymácím a padám. Jadu je můj velbloud a válčíme spolu už druhý den.

Naše pětičlenná karavana prochází pouští Thár v Rajastánu. Všude kolem je písek nebo kamení a jen pár keříků, ze kterých se můj Jadu a jeho další štíhlí bratři, i přes naše stálé pobízení a kopání do slabin, snaží urvat co nejvíce suchých lístků. Blíží se totiž večer a my jsme ještě daleko od cíle naší cesty. Od míst, kde se na noc přikryjeme pískem.

Našimi průvodci jsou čtyři chlapci z pouštního městečka ve státě Rajastánu z Jaisalmeru. Vůdci karavany Ramijovi je devatenáct let a tuto práci dělá už od čtyř. Je opravdu zkušený, má tři malé asi šestileté pomocníky a všichni dohromady jsou opravdu sehraní. Když Ramij dostává zprávu od míjející karavany, že v blízké pouštní vesnici byly nějaké nepokoje, ani na minutu nezaváhá a velbloudy otáčí jiným směrem.

Dnes budeme spát v dunách. Začíná se ochlazovat a stmívat. Velbloudi jakoby chytili novou mízu a rozbíhají se do pouště. Zrychlují ve snaze doběhnout první k nedalekému zelenému keři a můj Jadu ztrácí jednu z těžkých přikrývek. Nejmenší z průvodců na něj křikne vysokým dětským hláskem a Jadu stojí jako přikovaný. Ani se nehne a čeká, až mu kluk naloží zpět deku i na pár ran na hrb.

Poušť se před námi otvírá a láká nás do tajemných dun. Velbloudi se boří do písku a my namáhavě sesedáme. Jadu nejdřív skloní hlavu, pak líně dlouhý krk a pak co nejrychleji dosedá zbytkem těla na zem.

Chlapci nejdřív odstrojí velbloudy, aby se mohli jít napást svého zeleného potěšení. Slunce mžourá na duny a ty jsou nádherně osvícené. Všude jsou kopce a hory písku, který se přesýpá zprava doleva a zleva doprava a zbytečně si dělá „vrásky“.

Ramij rozděluje úkoly. Jeden kluk umývá hliněné talíře a poháry pískem, druhý vytahuje velkou láhev vody a lije ji do velkého hrnce. Třetí rozdělává oheň. Kde vzali tolik větví? Nevím. Jsou v poušti doma, poušť je jejich obživou a mnohdy i záhubou. Znají každou pěšinku a všechny vesnice. Sami z jedné takové pocházejí.

Ramij krájí zeleninu, vaří ji a pro vylepšení chuti do ní hází pár hrstí chilli, pepře a jiného koření, které pálí a vhání slzy do očí. Prozpěvuje si a ostatní s ním. Nejmenší zdatně mísí mouku s vodou a těsto pak podává většímu, protože má větší dlaně. Udělá placku, kterou z jedné ruky do druhé přehazuje tak dlouho až má průměr minimálně dvacet centimetrů. Pak ji položí na starou rozpálenou pánvičku - a může se jít jíst.

Ramij nám nalévá čaj, který je horký a sladký a také plný písku. K večeři máme pravé pouštní placky „čapati“ s tou nejdivočejší a nejostřejší směsí zeleniny, jakou jsem kdy jedla. Ale po tak náročném dnu chutná báječně.

Když se podívám kolem, je tma a svítí hvězdy, které jsou tady tak blízko a tak velké. A hlavně je jich spousta. Oheň dohořívá a naši průvodci odchází kousek dál, kde padají do písku a okamžitě spí. Horší to je s Jadu, který se převaluje co nejblíže mně a spolu s těmi neuvěřitelnými hvězdami mě nechtějí nechat spát! Ale časem se zklidňuje Jadu i hvězdy, nastává noc. Klidná, tichá noc. Jen vítr sem tam foukne do písku a ten nás pak na dobrou noc přikryje.

Štěstí v hlubinách

Na dovolené a svátky jezdí všichni bohatí Indové a turisté na jih Indie, nejčastěji do známého ráje naprosté svobody, na pláže do Goa. Tam měla původně vést i moje poslední cesta směrem na jih. Šťastnou se ale nakonec ukázala moje mýlka, když jsem v Bombaji nedočkavě nastoupila do pomalého vlaku jedoucího do úplně zapomenutých míst jihu, do rybářských vesnic poblíž městečka Gokarna.

Když jsem vystupuji z vlaku, zažívám jsem neskutečný šok. Kolem mě není vůbec žádná civilizace. Po hodině chůze, dorážím do malé vesničky. V dohledu není jediný hotel, ubytovna nebo i chýše k pronajmutí. A tamní lidé snad nikdy neviděli bělošku. Nabízejí mi, že u nich můžu bydlet, než nejdříve za tři dny pojede vlak směrem do Dillí. A protože jsem vysoká jako muži, jako náhradu za ubytování a stravu jim budu lovit ryby. Moje námitky, že se ryb strašně, ale strašně bojím, neberou v úvahu.

A tak už druhý den sedím na malé dřevěné loďce s bělovousým Indem. Moře je klidné a ačkoliv jsme asi sto metrů od břehu, ještě dohlédnu až na dno, kde se prohání ryby mezi mořskými rostlinami. Stařík chvilku opravuje svou chatrnou síť a jen se tak sluní a chvilku zase, plný života, vytahuje jinou, plnou maličkých ryb a hází je do bárky. Nemáme boty a tak se nám ryby třou o kotníky v posledních záchvěvech života.

Úlovek byl dnes opravdu dobrý. Vracíme se až k večeru. K břehu musíme pádlovat oba. Vlny nabírají s odlivem na intenzitě a tak zabíráme až nám na čele pulsuje žilka námahy a pot se z nás jen řine. Na mělčině z lodi vyskakujeme a táhneme ji až na břeh.
Jsme od slunce osmahlí, tváře i záda máme rudá. Ruce i oči unavené. Ind vypadá tak na šedesát, ale energie má jakoby mu bylo dvacet. S nožíkem v ruce se vrhá do vln, potápí se a já počítám. Třicet sekund, padesát, minuta, skoro dvě…, špatně jsem jej odhadla. Přece jen - tak náročný den a není zrovna nejmladší. Panikařím a vrhám se za pod hladinu za ním. Marně, jsem špatný plavec i potápěč a navíc se nevýslovně bojím těch potvor pod vodou. Nad hladinou se v rozčilení už po dvaceti sekundách nadechuji znovu a co nevidím? Ind se na mě směje a drží velkou rybu, kterou ulovil vlastnoručně - to se cení víc než plná síť ryb.
Přichází jeden z Indových synů a pomáhá nám vytáhnout poslední síť, která byla natažena u břehu. Taky je plná. To bude mít Indka radost! Prodej je ženskou záležitostí. Až půjde s dcerami zítra na trh, bude se mít po dlouhé době opět čím pochlubit. Jejich rodina už po století rybaří a jejich muži jsou těmi nejzkušenějšími rybolovci. Slunce zapadá do hladiny oceánu. To je povel pro vnuky, aby přiběhli a pomohli nám se sítěmi. Jde se domů. Všichni se těšíme na skvělou večeři. Indka připraví speciálním způsobem rybu, kterou Ind ulovil svým šťastným nožem. Tím, který každou noc leží u domácího oltáře zasvěcenému dobré stovce největších hinduistických bohů, jenž mu v noci dávají sílu a požehání. 

 

Shanti

Zbývá mi už jen poslední týden. Víc dnů pro Indii nemám a uvažuji, jak je nejlépe strávit. Říkám si: „Co jich využít nějak duševně? Všichni cizinci, se kterými jsem se na cestách potkala mi básnili o jednom meditačním středisku – proč to nezkusit?“

Je kolem desáté hodiny večer, Dillí spí ponořené ve tmě. Autobus je téměř prázdný. Řidič jakoby jen provětrával tu chodbičku bez oken a dveří a ani se nenamáhá zastavit na vytyčené autobusové zastávce.

Jediný pasažér na mne křičí: „Skoč, skoč!“

A já skáču. Vůbec to ale není lehký seskok, jak jsem si plánovala. Dopadám na všechny čtyři a ruce i kolena mi krvácí. Kalhoty mám snad na čtyřech místech roztržené. Hned se kolem mě točí pět mladých Indů - jeden mi pomáhá vstát, druhý hned přináší vodu na opláchnutí a další zastavuje přijíždějící autobus, který mě má dovést do blízkého meditačního střediska.

Chlapík nastupuje se mnou a hned mě táhne až za přepážku k řidiči. Autobus je kupodivu plný a většina mužských cestujících má podívanou: Běloška, špinavá,  utahaná a navíc nabručená…

Hned mi začínají nesmlouvavě domlouvat: „Tady jsi v meditační oblasti, zachovávej pohodu - jak to, že se tak mračíš? To bylo naposledy!“
Řidič mě vysazuje přesně před branou centra „Madhya Sandry Kendry“. Na vrátnici nikdo není a tak procházím dlouhou alejí palem a malými dvířky vcházím do bílého paláce, jehož stěny ale jsou zchátralé.

Když mi jeden ze služebných ukazuje můj pokoj, první dojem z honosného mramorového paláce mě úplně opouští. Pokoj je malý a stěny šedé, špinavé a počmárané nejrůznějšími hrůznými ornamenty. Uprostřed místnůstky stojí na viklajících se nohou postel, na ní špinavý přehoz. Na parapetní římse je položený džber na vodu, kdybych se těch pár dnů v minimálně pětatřicetistupňovém vedru potřebovala opláchnout! Vedle džberu nacházím nějaký podivný hliníkový tác. Unavená ulehám na postel a spím.
Ne však moc dlouho. Ve tři čtvrtě na pět se ozývá  nádherná indická hudba. Pomalá a tesklivá, jen lehký nápěv podaný vysokým ženským hlasem. Ze všech pokojů se začínají rojit Indové do koupelny a pak do meditačního sálu. Já, jakožto jediná žena v centru, mám koupelnu o šesti sprchách a stejném počtu umyvadel jen pro sebe.
Když přicházím do meditační haly, na podložkách už se zkříženýma nohama sedí asi dvacet mužů, většinou mnichů a připravuje se. „Velký guru“ mě usazuje do první řady, přímo před sebe. A už to jede - dýcháme o sto šest, pravá nosní dírka, levá…

Pak guru předzpívá: „Ómé Hóóómmm“ a my opakujeme po něm. Hodinová meditace mě uvádí do stavu, kdy se už, už někam propadám a v tom, podle guru, nejlepším mi povoluje zádové svalstvo a já padám čelem na zem - mnichové se mohou uchechtat a je po meditaci.
Následuje jóga. Vychrtlý jogín poskakuje chvilku na jedné, chvilku na druhé noze, ale cviky, které mohou někomu přijít k smíchu, jsou opravdu náročné. Oči, hlava, ruce, nohy, břicho - ach to břicho: Nádech břicho ven, výdech břicho dovnitř…, nebo naopak? I guru se diví, jaké jsem nemehlo, a tak mě radši posílá v půl desáté na snídani. Na hliníkový tác dostávám trochu čočky a do poháru horké mléko. Strava prostá a rozhodně zdravá.
Před jedenáctou hodinou začíná kurz relaxace. Leháme si na zem, párkrát se nadechujeme, vydechujeme, uvolníme tělo a…, někteří už spí. A nikterak potichu.
Po dobrém spánku, dobrý oběd a konečně trochu volna. Guru mě zve na zeleninovou polévku, kterou nám jeho žena připravuje do vysokých pohárů, a my ji ještě horkou popíjíme.

Guru Rishish se meditaci věnuje už více než pětatřicet let. Od mládí trpěl těžkým astma a navštívil tisíce lékařů a nemocnic. Nikdo si ale nevěděl rady. Náhodou se ocitl na přednášce tehdy vyhlášeného guru, který vedl meditační středisko v Rajastánu, a ten si ho z davu asi pěti set lidí vytáhl na pódium a oslovil jej jako svého žáka. Guru Rishish odešel od své rodiny (měl už tehdy ženu a syna) a deset let se věnoval studiu tohoto druhu meditace. Nemoc jej zcela opustila a ke svému původnímu a stresu plnému povolání - prodejci koberců v Dillí, se už nevrátil. V Dillí si otevřel vlastní meditační středisko a obchod po něm časem převzal jeho syn.

Nyní je mu pětapadesát let, medituje dvakrát denně, cvičí jógu, žije se svou malou drobnou ženou v domečku za palácovým komplexem a s chutí si popíjí její výbornou zeleninovou polévku.

V devět hodin večer jdu na poslední meditaci tohoto dne. Veškeré problémy odplouvají a zůstává nám mi čistá mysl, oproštěná od veškerých světských starostí. Odplouvám na vlně „Ómmm."

---