z budoucnosti do minulosti

Stála a dívala jsem se jak odcházíš. Otočil jsi se jen jednou… tam na té zoufalé ulici, kde plná touhy stojím mezi dvěma okny s vánoční výzdobou. Pak jsem šla a v tom blouznění mého srdce poslouchala jak vyjí vlci v dálce, loučili se s Tebou lépe než já jsem mohla. A větve stromů co mě tak míjely, mě chtěly obejmout místo Tebe. Já tančila mezi jejich prstíky které útěchu plnou smolné vůně mi pokorně nabízely. Nepřijímám dary ze soucitu, moji milí stromy.

V temném zákoutí

KRČÍ SE

Strach

Bafl na mě a já se začla bát. A bála jsem se všeho. Že přes všechny sliby mých přátel slunce nevyjde. Třeba vyjde, ale já ho už neuvidím, protože jsem oslepla láskou.

 o minulosti...

K němu své city házím a oni sklouznou po stěně jeho němého pohledu. City mu posílám. Pošta mi však odmítne poslat srdce dopisem. Řvu je do světa, však každý si je vyloží po svém a než dojdou k tobě lidi kolem si je jeden po druhém přivlastní a Tobě nezbude nic, lásko má vyhaslá… pošlu je po vodě. Utopili se a němé ryby co je spolykali Ti nic nepoví. A zkusila jsem je vystřelit prakem, aby se Ti pokorně sesuli k nohám, ale prak mířil vysoko a dostaly se k Bohu.

A tak den po dni jsem kradla ze železné zásoby svých citových investic. Až náhle mi došly. V tu chvíli jsem já začala mlčet. Najednou jsem neměla city a byl to neslavný konec neslavného konce.