Sněhuláci rádi tají

Zima sotva sfoukla listí
ten poslední se ještě brání
až jednou i on zjistí
že je už čas opadání.
Poté už nic nezabrání
mrazu rozkvést ledovou svou krásou
větru rozběhnout se strání
sněhu zakrýt barvy bílou masou.

Už dnes severák chladný duje
slunce stoná za temnými mraky
mráz v noci zakaluje
mé otupělé zraky.
Já čekám až napadne sníh
vše bude mít barvu bílou, prostou
květy nálad intimních
prozatím mi neporostou.

Až zmrznou řeky a les usne
vše ulehne pod sněhové peřiny
nechť všechno kolem zpustne
během krátké vteřiny
aby se pranic nepohlo
nikdo nerušil to mlčení
nic mne vytrhnouti nemohlo
z bolavého smutku léčení.

Rád chodím tím královstvím ticha
kde si pouze vločky hrají
odevšad jejich chlad tu dýchá
a proto jen tak neroztají.
Kochám se tou nehybností
kdy kolem se nic neděje
kroky nepozvaných hostí
tlumí lhostejné sněhu závěje.

V této životapusté společnosti
jediná vidina mne v sněhu láká
z krystalků svojí netečnosti
postavit si sněhuláka.
Až se vločka s vločkou spojí
a chlad podá mojí duši dlaň
všechny šrámy rázem zhojí,
co se má stát to se staň !