Jménem hvězd

Slyšel jsem jak se drolí

hradby tesané z nefritu

a jak se propadají pláně pokryté ledem.

Samotný čas jsem slyšel,

jak tiká ve své neúprosnosti.

A potom jsem tě našel

tam za zdí rudého kláštera.

Ptal jsem se na tajemství nesmrtelnosti

tehdy v soumraku večera.

Podzim zavoněl novým životem

a smrtí v něm ukryté.

Když ti vítr čechral vlasy

a oči sluncem byly zalité

myslel jsem že jsi andělem.

Listí zbarvilo svět do krásy

a přesto jsme po nich museli šlapat.

Ptal jsem se osudu proč asi,

ptal jsem se proč muselas plakat.

Ptal jsem se jak zastavit čas

když jsem stál vedle tebe

a po zádech běhal mi mráz

láska někdy hodně zebe

ve své křehkosti …

Do očí ti padl strach

ze světa za hradbou zbarvenou do ruda.

A vítr vířil v cestách prach

v té vteřině jež ze spaní nás budila.

Oděný do purpurového úsvitu

budím se pro tu vteřinu

a měsíc se blíží k zenitu

snad jednou se k tobě drahá přivinu

a spočinem mimo čas …

Až budeš myslet na nejhorší

pojmenuj si hvězdu na nebi.

Tu která je ti ze všech nejkrásnější

a potom zavři oči.

Bude tě hřát a bude ti povídat

jak se život občas točí

a že je někdy smutno bez lásky.

Můžeš jí položit otázky

a ona ti vždycky odpoví.

Až nebudeš mít sílu do žití,

vzpomeň si na ni.

Ona se tiše na nebi zatřpytí

a bude tu jen pro tebe.

A aspoň pro ni zůstaň tady.

Ač nikdo nesmaže ti vzpomínky

a rány zcela nezahojí

vždycky tu zůstanou růže a pomněnky,

jež na jaře zavoní.

Ač nikdo nepromění slzy

v úsměv na tváři

tak vždycky z večera, brzy

hvězdy na nebi zazáří.

A jestli mi to dovolíš

budu tu ještě já.

Navždy.

Tak prosím hvězdo má

snad konec si nezvolíš

pro hvězdu

pro vůni šeříků

pro mě a pro tebe.

Když se tě dotýkám

motýlů rej se rozlétne po těle

a srdce se mi rozbuší.

Chci tu být lásko jenom pro tebe

a nikdo na světě netuší

jak moc jsi důležitá

pro mě, pro hvězdy a pro nebe.

I já už jsem chtěl dávno utéct

z kolotoče bezejména.

Teď vím že musím ještě nést

A kdybys ty odešla,

rozpadl by se svět,

zhaslo by slunce

uvadl poslední květen

a hvězda už by nic nenašla

v pustinách vesmíru.

A když to vydržíš má lásko

všechno se najednou otočí.

Budeš šťastná a rány na duši

zmizí má nesmrtelná krásko

zapadnou pod závěj milosti

a zmrznou stejně jak neštěstí.

Budu tě objímat jak dlouho budeš chtít

a chránit tě před strachem.

A můžu tě kamkoli na světě vzít

- nespěchám.

Budu mlčet když to budeš chtít

a budu zpívat až budeš si to přát.

Chci všechno co mám, tobě dát

nikam nespěchám.

Kdykoli u mě najdeš přístřeší

a až přijde čas - už brzy

postavím nám hrad

a setřu všechny tvoje slzy.

Mám na ruce prostý prsten

jež nikdy v mém srdci nezrezaví

a oči mám jen pro tebe

a až spolu půjdem jednou ven

poběžíme jako mladí koně plaví

daleko za obzor

kde nás nikdo nenajde.

Roztříštím pro tebe svět

a třeba poběžím tisíce mil

jen abych ti řekl pár vět

i když už nebude mnoho sil

a přede mnou bude poušť nebo led.

Sklání se večer ke své vládě

a mě se lesknou slzy smutkem.

Tiše se vlečou mraky oblohou

a krajina zapadne brzo hvězdným prachem.

Zachvěje se jedna z hvězd

a já sevřu pevně pěst

v niž leží prsten od tebe.

Přemýšlím o tom co je a co bylo,

myslím na tebe nesmrtelná vílo

a modlím se pro to, co jednou bude

snad nám drahá čas ještě zbude

a já ti zašeptám o lesích, vřesech a planinách.

O růžích, hradech a zastavených hodinách

jež jenom ty můžeš zase rozeběhnout.

Na nebi máš hvězdu.

Na zemi máš mě…