Jenom trochu vzpomínání

Uplynulý rok mi nabídl mnohá poznání, snad i veliký pokrok v mém životě směrem k zjištění, co jsem vlastně zač, o co mi vlastně jde a co je pro mě důležité. Snad ten konec středních školních let, zakončený spoustou nezapomenutelných akcí, snad ta veškerá rozloučení s fajn přáteli, snad nacházení nových životních pozicí mezi ještě neznámými lidmi, snad tohle všechno mi ukazovalo a stále ve vzpomínkách ukazuje, jaká jsem a jak se ke mně ostatní staví. A snad tak dobře, jak si sama přeji (no, teď trochu přeháníš, všechno by mohlo být lepší, co říkáš?).

Rok rychle zamířil od svého počátku do svého konce. Ples, maturita, poslední večírek, poprvé vedoucí na táboře ve Skokovech, setkání s dalšími skautkami v Červeném Hrádku, návštěva představení o Shakespearovi v Lyře Pragensis, noví spolužáci, podkrovní pokoj, vysněná škola a poslední den roku strávený s partou “starých známých” na Černé studnici. Snad tohle všechno mi nejvíce utkvělo v hlavě, to všechno určitě ovlivní velikou měrou další rok 2004. Rozhodně nesmím zapomenout na Kerouacka a Nohavicu, dvě inspirativní osoby opět objeveného nadšení pro psaní. Výčet všechen, spontánní, ale určitě ne úplný. Nevadí.

Věřím stále v krásy světa (přáno mi Rakšou a psem Filipsem) , neodmítám žádný den, těším se na nový, co přinese, jaké problémy budu muset řešit. A také mám radost z maličkostí. Jo, mám. Možná je to trochu zvláštní, ale snažím se. A těším se domů, když se vracím z Hradce Králové, protože Trosky jsou Český ráj a Český ráj je můj opravdový domov. A děkuji tomu, že Šárka je stále moje nejlepší kámoška, a to že je, vím naprosto jistě a doufám, že budu vědět vždycky (nebuď tak patetická!). Stejně tak vím, že skaut nemůžu nikdy opustit (vzpomeň si na to, až bude nejhůř, jako cos tu teď napsala!!!), protože tam jsem já mnou, tam jsou lidičky, co pomůžou, tam je všechno (idealisto!!!), je to můj život. Mám radost, když vidím někoho z té party z gymplu, mám radost, když Jáňa napíše, že na nás vzpomíná a pošle nám přání do nového roku. Škola není všechno. Baví mě, ale opravdu to chce těch pět let pořádně prožívat, užívat a nejenom přežívat. Je to tak. A chci psát. Alespoň teď, kdy vím, že mě něco napadá (vybrala sis zkouškový, holka!!!). To nevadí, čas se vždycky najde, čas vždycky je (jo, jo, tvoje oblíbené heslo, viď?), takže píšu. A jednou budu básničky darovat blízkým lidem, jen tak, aby se pobavili, zamysleli, třeba budou mít i radost, třeba mě i pochopí, uvidíme (to se ale musíš ještě hodně snažit, ale to víš, tak to je…).

Občas mám chuť zahrát si na hrdinu z Kerouacka a odejít, odjet, prostě zmizet, vzít jenom batoh, nohy, nasednout do prvního vlaku a trochu změnit ten život, zažít něco nového, napsat cestovní haiku, zamávat z okna, nechat vše za zády, poznat jiný svět. Člověk ale mocně lpí na tom, co už vytvořil a je těžké to všechno tady opustit. Vážně, moc. Třeba někdy najdu odvahu. Uvidíme.