Písně života I.

Po té cestě, co kráčíval jsem jí snad tisíckrát, po té vracím se teď sám a nemohu jít, jak těžký žal nesu s sebou na rukou, protože ty už tu nejsi, tvé oči nerozjasní můj den ... I když po ní půjdu po milionté tam a zase znova, nezapomenu na tvé oči a pokaždé s sebou ponesu tato slova, ta která v ústech mne tak pálí, ten obrovský žal snad moji duši zahalí. Po té cestě, co na ní právě stojím, už nemůžu jít, protože se bojím, že tvou tvář tam nespatřím jak stokrát, pokaždé se na mne smály tvé rty, které nyní zdají se tak daleké, přestože mluvíš ke mně a já k tobě, ten úděl náš skončí snad až někde v hrobě. Ne, nelituji toho, že po té cestě jsem chodíval, protože vím bezpochyby, že jen tebe v životě jsem miloval.