Věž.

Někdy se to schumelí a mě se zdá, jako bych stejný den žil již mnohokrát. Náhle, jako ze snu, si vzpomenu na postavu, kterou jsem před deseti lety potkal ve vlaku. Ani jsem si s ní nepovídal, jen jsem registroval její účast na zdejším bytí. Zapomněl jsem na ni jako na další cestu vlakem a šel si po svých. Avšak vzpomínka na ni se vrátila a den se změnil v procházku minulostí.

Není divu, že mi toho dne napsala Marika: NEMLUVIL JSI TED NEKDY S ANEZKOU? JE NEJAKA DIVNA.

Nemluvil jsem s ní již pár let. Mohla to vědět.

Odepsal jsem jí: NEMLUVIL.

Napsala: MY JSME SE POHADALY, UZ JE TO V POHODE. ALE TED DELA NĚCO, V CEM SE ASI NIKDY NESHODNEM.

Zajímalo mě, co tak zlého Anežka provádí, že to musím řešit já. Dal jsem si s Marikou schůzku.

?Tak jí něco řekni.? Marika byla afektované děvče. Hovor s ní byl jako jedno veliké představení. ?Nebo jí nic neříkej, ale, pro Boha, hlavně něco dělej.?

?A co jako?? bránil jsem se jako ten nejneschopnější človíček na Zemi. ?To mám vtrhnout k ní do bytu a toho chlapa zmlátit, vyhnat, udat nebo dokonce zabít??

?To je úplně jedno. Ale kdybys ho viděl,? Marika rozhodila ruce. ?Vždyť si s ním kazí život.?

?Nikdo není dokonalý,? zkusil jsem se zastat našeho nízkého plemene.

?Ale on je ožrala,? křikla na mě jako na nechápavého prcka.

?Aha,? na víc jsem se nezmohl. Najednou mi vše došlo. Bylo to zlé. ?To je zlé,? řekl jsem.    Marika slavila vítězství. Zbytek dne jsem přemýšlel, jak se zachovat. Vtrhnout jí do života? Ano, ale jak?

Vyhlédl jsem si kavárnu, do které občas s přítelem chodila. Čekal jsem ve stínu až vejdou. Čekal jsem dál, než si objednají. Kavárna měla zahrádku. Nenápadně jsem se posadil tak, abych oknem viděl její záda. Nyní jsem mohl buď vejít dovnitř a posadit se někam do rohu, kde by si mě s trochou štěstí nevšimla a později si k nim přisednout, nebo zůstat na zahrádce, objednat si pivo a rychle zmizet.

Objednal jsem si pivo a věnoval se vhledu do kavárny. Nevypadalo to, že se s přítelem hádá. Seděli naproti sobě jako muž se ženou, kteří si povídají o práci, nebo o umění. On byl sice zamračený, ale klidný. Rozhodně nevypadal jako ožrala z povolání.

Dopil jsem. Pivo bylo dobré, venku léto a uvnitř to vypadalo celkem zajímavě. Znovu jsem si objednal.. Když nad pivem sedím delší dobu sám, zamyslím se. A to byla chyba. Nevšiml jsem si, jak se Anežka zvedla k odchodu na toaletu. Zahlédla mě. Bylo to k vzteku. Musel jsem něco udělat. Napil jsem se a čekal, že ji oslovím, až vyjde ven. Ale ona nevyšla. Pouze si odskočila a vrátila se zpátky ke stolu.

Věděla o mně a věděla, že to vím. Přesto nepřišla. Po úvaze jsem si objednal další kousek a seděl dál ve stínu. Neměl jsem důvod někam spěchat, nemohla mi utéct. Snad jen na toaletu jsem pospíchal o něco víc než jindy.

Všiml jsem si, že se ti dva drží za ruce a hledí si zblízka do očí. Dokonce mu dala hubičku. Musel jsem si dát další pivo. Měl jsem ohromnou letní žízeň a navíc mě konečně napadlo, co udělám a co řeknu. Byl jsem přesvědčený, že musím setrvat v klidu. Rozhodně jsem měl v úmyslu počkat až vyjdou ven. Také jsem si našteloval potřebný úsměv. Chovali se k sobě tak hezky, že jsem z nich měl radost. Zvažoval jsem dokonce možnost jít jim za svědka. S úsměvem tedy potíž nebyla. Bohužel jsem nedokázal odhadnou své vyjadřovací schopnosti. Po delší době ticha, jako by se mi rty semkly o něco pevněji.

Když mi číšník přinášel další pivo, oslovil jsem jej: ?Prosim vás,? a sledoval, co to s ním udělá.

?Ano?? otázal se mně shovívavě. Bylo to dobré. Pokračoval jsem o poznání směleji: ?Neměl byste slané tyčinky??

?Ovšem,? odvětil a za okamžik mi je dokonce přinesl. Hurá, rozuměl mi. Paráda. Byl jsem na sebe pyšný.

Chroupal jsem tyčky, upíjel pivo a pokukoval po všem možném. V kavárně se nic nezměnilo. Jen občas se mi zdálo, že jsem zahlédl Anežčin pohled. S mírnými rozpaky jsem si nechal objednat další pivo. Mělo krásnou pěnu, přesnou míru. Vesele jsem si jej rovnal na tácku, když tu se otevřely dveře do kavárny a ven vyšla Anežka. Úlekem jsem půllitr nechal nevycentrovaný a opřel se do křesla. Jak jsem si slíbil. Zůstal jsem klidný a usměvavý. Byl jsem v pohodě. Dívala se na mne. Vypadala šťastně. Prošla kolem a za ní její přítel. Než jsem stačil otevřít ústa, byla pryč. Otočil jsem se přesně, abych spatřil jak se povytáhla na špičky a políbila ho na tvář.

Několik dní jsem tápal, až se mi ozvala Marika: NEVIM, JAK JSI TO UDELAL, ALE PODARILO SE TI TO.

Také jsem nevěděl, co jsem udělal.

V říjnu mi přišla další zpráva od Mariky: V ZARI SE VDAVA. BUD PRIPRAVEN.

Byl jsem připraven, ale žádná pozvánka mi nepřišla. Nakonec mi Marika napsala kam mám přijít. Za svědka jsem nešel, ale i tak byl obřad moc pěkný. Anežka si brala nějakého chlapa v obleku, který rozhodně nebyl tímž mužem, kterého jsem s ní viděl onehdy v kavárně. Pomalu jsem začínal chápat. Ale nechal jsem si to pro sebe. Anežka mi za celé odpoledne věnovala jeden milý úsměv, pak odjela na líbánky.

A tak to chodí dodnes. Anežka má už druhé dítě. Prochází se s ním v parku, do kterého chodím náhodou běhat. Jindy ji potkám na druhém břehu řeky, jak hází labutím, nebo na druhé straně tramvaje jak zasněně hledí z okna. Potkáváme se, dáváme si to, co jsme si nemohli dát, když jsme spolu mluvili. Dáváme si lásku a tak se trosky po naší věži pomalu obalují mechem, z nějž vyrůstají rostlinky a ty rostlinky kvetou jako zjara po celý náš dlouhý život.