Ztracené naděje

Hluboko v lesích kráčí kulhavou chůzí starší žena, téměř zbavená iluzí, zklamaná životem, přesto jde, dýchá, žije – živoří. Nad kopci se pomalu smráká, stařena se blíží ke svému úkrytu – kýmsi amatérsky stlučené boudě z dříví. Nemá domov ani rodinu. Než se její muž upil k smrti, porodila mu čtyři děti, žádné se nedožilo dospělosti. Byly to kruté časy, nedostatečná lékařská péče a znalost lidí si vybrala svou daň. Nebrala ohledy na nikoho. Na chudou Alžbětu teprve ne.

V ojedinělých chvílích, které si ale do nejpodrobnějších detailů pamatuje, jí říkával Bětunko, něžně jí hladil kaštanové vlasy a vychutnával si pohled na jas, lesk a zář, kterou vydávaly, odrážejíc tak paprsky slunce – jejich světlo, energii a zároveň Alžbětinu vnitřní sílu a vitalitu. To vše je však pryč – její krása, mládí, síla, sladké oslovení „Bětunka“ i on; zůstala sama, vlastně ne úplně, jedna věc jí přece jen zbyla…

Po jeho smrti odešla z malé vísky pryč, ztratila se v beskydských lesích a nikdo kromě Všemohoucího, který nad námi bdí stále, o ní už neslyšel. Jako domov jí slouží ona dřevěná bouda, živí se dary lesa a myje se v nedalekém potůčku.

            Pospíchá za svým každodenním zvykem, stal se jí rituálem. Sedne si na bouřkou vyvrácený kmen stromu a pozoruje ne západ slunce (tmy se trošku bojí), ale probouzení vesnice schované v dálce v údolí. Dělí je hluboká propast – obrazně i skutečně – přímou cestu k vesnici jí znemožňuje prudký sráz metr před ní. Stejně by tam nikdy nešla. Je už nejspíš šílená, osm let bez lidské společnosti. Sleduje postupné rozsvěcování několika pouličních lamp a vesnických stavení. Viděla už to nesčetněkrát, přesto je znovu a znovu uchvacována. Světlo ji pohlcuje, uklidňuje pomatenou mysl osamělé ženy, dává jí naději a tajuplný příslib do dalších dnů. Věří…

            Promoklá na kost sedí v psím počasí na kmeni stromu, nevnímá tu slotu kolem sebe. Oči má upřené do míst, kde leží „její“ vesnice. Čeká na svoji pravidelnou dávku. Plamínek v jejích očích pomalu skomírá, pořád ještě doufá. Ale dnes se nedočká, bouřka strhla sloup elektrického napětí. Tři hodiny strávené drkotáním zubů a marným čekáním na její životní světlo zatmí nebohé ženě mysl. Vrávoravě vstane, vítr si hraje s její vyhublou postavou jako s loutkou.

Vykročí do propasti…