Vážení a milí čtenáři, vítám vás na procházce mými básněmi, které jsem napsal zhruba v průběhu minulého půl roku. Doufám, že jsem pro Vás vybral dobře a že procházku růžovým sadem poezie strávíte příjemně. Hezké čtení přeje JAN ŠIMEK.

 

Ze zápisníku ´03

 

                     

Vítám tě u nás

 

Vítám tě u nás

Ve světě kouzel a her.

Tam, kde život byl,

Je a bude fér.

 

Vítám tě u nás

Ve světě malin nezralých.

Tam, kde nikdo neví,

Co znamená slovo hřích.

 

Jen pojď dál a život s námi užívej,

Jen s námi můžeš být pořád mlád.

Já vím, že život je občas náruživej,

Ale zkus ho žít a mít rád.

 

Vítám tě u nás

Můj malý človíčku.

Hned budu u tebe,

Jen počkej chviličku.

 

 

Za chvíli spolu

Budeme o lásce snít.

A už jen krásné věci

Budou se nám dít.

 

Jen pojď dál a život s námi užívej,

Jen s námi můžeš být pořád mlád.

Já vím, že život je občas náruživej,

Ale zkus ho žít a mít rád.

 

Vítám tě u nás,

Budeš tu snílků král.

Každý už tě čeká,

Tak jen pojď dál.

 

 

Nechte mě snít

 

Žádných z mých dnů

Nepřináší mír a klid.

Tak divte se,

Proč nechci žít.

 

Vzdávám se snům,

V nich šťastný mohu být.

Ale jinak ne,

Tak nechte mě snít.

 

Nechte mě snít

Dál v komnatách.

Nechte mě být,

Usedá na mě prach.

 

Život můj byl

Jako velmu ohraný film.

Mně ale nevadí,

Že jsem ho žil.

 

 

Často jsem snil,

Že jednou poletím ke hvězdám.

A právě tenhle sen

Se mi stal.

 

Nechte mě snít

Ve slepé ulici.

Chci mít svůj klid

A ne vichřici.

 

Nechte mě snít,

Vítr už se nezvedá.

Nechte mě být,

Prach na mě usedá.

 

 

 Sny do nebe

 

Víš, kolik snů v kapse mám,

Všechny jsou pro tebe.

S pláčem ti je posílám

Až tam do nebe.

 

V noci se mi o tobě zdá,

Všechny sny skládám si do řádku.

Láska v nich usíná

Od pátku do pátku.

 

Víš, kolik snů v kapse mám,

Všechny jsou o tobě.

Pláč ve mně utichá,

Stéká ti po hrobě.

 

 

V noci se mi zdá,

Jak spolu píšeme pohádku.

A jak svět nás proklíná

Od pátku do pátku.

 

Víš, kolik snů v kapse mám,

Všechny jsou pro tebe.

S pláčem ti je posílám

Až tam do nebe.

 

 

Kolej všedních dní

 

Slzy zdobí zvenčí okna místo kapek,

Steskem se rmoutí všichni, když je pátek,

Vyjet si už nemají kam,

Já to jejich místo dobře znám.

 

Vrátný dole spí, klíče nehlídá,

Když ho někdo probudí, stane se z něho nelida,

Tahle kolej má stále plný stav,

Bydlí tu kdejaký vědec i doktor práv.

 

Ten dům má asi šestnáct pater,

V jeho základech ční černý vyhaslý kráter,

Nové smutky mu přináší každý další den,

Slunce se tam lidem mračí do oken.

 

Život si zrovna příliš nechválí,

V lásce jsou prchliví a nestálí,

Za to, že o lepší budoucnosti pořád sní,

Může jen kolej všedních dní.

 

 

Má lásko se sponou ve vlasech

 

Má lásko

Se sponou ve vlasech,

Čas ti za ta všechna dlouhá léta

Neubral na kráse.

 

Má lásko

S kapkou rosy na víčku,

Až mě jednou do země pochovají,

Tak mi prosím pak u hrobu zapal svíčku.

 

Má lásko

S přenádhernými vlasy,

Pro mne si jediná naděje,

Jsi pro mne členka Armády spásy.

 

Má lásko

Zůstaň ještě u mě alespoň dnů pár,

Já nemám už nikoho

A nechci umřít sám.

 

 

Ztracený čas

 

Kam se jen poděl ten ztracený čas

A proč mne už nevábí tvůj medový hlas,

Kam se jen poděl ten dětský smích,

Zmizel a roztál jak loňský sníh.

 

Kam jen zmizela tvá hedvábná tvář,

Kam se jen ztratila sluneční zář,

Kam se jen poděl ze zbraně brok,

Láska je malá jak slepičí krok.

 

Kam se jen skryly tvé smutné oči,

Které za mne třeba i do ohně skočí,

Kam se jen poděl ten život v nás,

S ním zmizel i ten ztracený čas.

 

 

Jsem svůj

 

Jsem svůj

a chci být dál,

jsem svým pánem,

co ví, jak jít dál.

Chci jít rovně a přímo,

za svým si stát,

radovat se nad novým ránem,

jak dlouho to však vydržím, nechci se ptát.

 

Nechat se vést svým srdcem

a ne touhou po penězích,

my spolu, lásko, nikdy nezestárnem,

budu pít lásku z dlaní tvých, ty z mých.

 

Jsem svůj

a chci být dál,

jsem svým pánem,

chci žít naplno, tak jak se dá.

 

 Budu svůj

i s postupem let, jak budu zrát,

když se ohlédnu zpět, povím ti,

že čím jsem v životě byl, vším byl jsem rád.

 

 

Sedmý div světa

 

Vypadáš jako svatí z orloje,

moje drahá, moje slečno,
dámo s bílým závojem.

V srdci mém útočiště nacházíš.

 

Jsi z pláten ze všech nejdražší,

jsi můj obraz Doriana Graye.

Chvíli mít tě mi nestačí,

chci být s tebou navěky a stále.

 

S tebou chci být dál,

dál tě mít, dál tě hýčkat.

Mosty za sebou spal,

dej se vést,

ukážu ti sedmý div světa.

 

Vypadáš jak Sněhurka bílá,

co má doma sedm trpaslíků.

Jsi má, má zlatá žíla,

co k sobě pořád jiné láká.

 

Jsi z pláten ze všech nejdražší,

jsi můj obraz Doriana Graye.

Chvíli mít tě mi nestačí,

chci být tvůj navěky a stále.

 

S tebou chci být dál,

dál tě mít, dál tě hýčkat.

Mosty za sebou spal,

dej se vést,

ukážu ti sedmý div světa.

 

 

Jak plyne proud

 

Tak, jak plyne proud,

chtěl bych já svou loďkou plout

až ke tvým břehům,

lásko má.

 

Tam, kde je stále máj,

kde je milenců ráj,

tam chci já poznat tvoji něhu,

lásko má.

 

Tam, chtěl bych doplouti

a poznat tvoje zákoutí.

Vstoupit do tvých snů,

lásko má.

 

Dát ti náruč plnou květů,

říci pár slov, jen jednu větu,

s níž snad ústa tvá odemknu,

lásko má.

 

 

Smečka

 

Lidský život nemá dneska už žádnou cenu,

stáhli ho z oběhu jako bídnou měnu.

Copak dál ale máme se na to všechno koukat

a valit oči, jak se pod námi ten svět houpá ?

 

Proč snažíte se brát někomu jeho práva ?

Nakonec ho ponížíte, zavřete a řeknete: „To se stává.“

A proč ? Nemhouřete oči, já vám to teda povím.

Lidi jsou už zkrátka takoví,

smečka psů, co pro potěchu publika drobnou zvěř loví.

 

 

Tón, kterým mluvíš

 

Máš pro mě slova hadí,

Máš pro mě v ústech jed.

Tvoje ruce mě nožem hladí

A studí přitom jako led.

 

Máš pro mě oči rybí,

Pohledem svým mě proklínáš.

Proč jsi zlá, co ti chybí ?

V noci se ti těžko usíná.

 

Vůbec se mi nezdá

Ten tón, kterým mluvíš.

Tvá slova protínají dálku,

Mají v sobě bouřku, svár i válku

A ty to víš.

 

 Máš pro mě ústa suchá,

Jsou pro mne vyschlým pramenem.

Jsi krajina smutná a hluchá,

Co hoří jedním plamenem.

 

Vůbec se mi nezdá

Ten tón, kterým mluvíš.

Tvá slova protínají dálku,

Mají v sobě bouřku, svár i válku

A ty to víš.

 

---