Ideální partner

V dnešní době kolem sebe všude vidíme vzory, ideály poukazující na naše nedostatky. Dokonalá těla, dokonalé tváře - dokonalí lidé na nás útočí dnes a denně. Je těžké v takovém prostředí prosadit vlastní výjimečnost a mít rád sebe i své okolí přesto, nebo právě proto, že má své chyby. Totéž platí i pro pojem "ideální partner".

Je zbytečností tady psát, že nikdo podobný neexistuje - tohle by měl vědět každý. Významné ale je, v mysli takového člověka utvořit a podle něj hodnotit sebe i ty druhé. To je tedy pravé téma mé práce  (ovšem z pohledu ženy): jak a v čem se skutečnost shoduje se snem a proč si nakonec často vybereme někoho, kdo toho s našimi původními představami příliš společného nemá - ale sníme dál.

   První věcí, která člověka při vyslovení onoho zaklínadla "ideální partner" napadne, bude nejspíš znít podobně jako: hodný, milý, sympatický, abychom si spolu měli o čem povídat ... Teprve potom začneme některé vlastnosti vyzdvihávat, od jiných ustupujeme a nové vymýšlíme. Když nám tedy konečně vznikne náš vysněný protějšek, stane se něco krásného. Opravdu potkáme milého sympaťáka, kterému dokonce i pár (samozřejmě drobných) nedostatků odpustíme. Časem se snad zamilujeme, začneme se scházet častěji a možná spolu žít. Postupně se náš vyvolený, stejně jako my, přestane tolik hlídat, aby při jídle nemlaskal, nebo si druhý den nevezme čisté ponožky. Jsou to však jen další "drobnosti", které více méně přehlížíme, protože ho tolik milujeme. A tak, když se poznáváme blíž a blíž a nacházíme společně s přednostmi i další a další chyby, upustíme od původního vzoru a konečně přijmeme partnera takového, jaký je. Nebo nepřijmeme - to se jistě také může stát. Většinou ale kvůli ztrátě citu, ať už z jeho, či z naší strany, nebo kvůli nepřekonatelné překážce, která však často nemá s naším vzorem přímou souvislost.

    Skuteční partneři, ti, o které doopravdy stojíme, totiž nejsou tváře z časopisů, "přirozeně" se usmívající, či superštíhlé topmodelky, dokonce ani postavy ze srdcervoucích telenovel, kterými se to na komerčních kanálech jen hemží - ale snad proto se na ně díváme. Věřím ovšem tomu, že kdybychom se nad hrdiny oněch mýdlových oper pořádně zamyslely a zkusily si představit partnerství s nimi, uznaly bychom, že život by byl ještě složitější, než s tím naším moulou, který neumí ani spravit pojistky. A to nejspíš právě kvůli tomu, že víme o našich vlastních nedostatcích, které na nás má rád on. Jak bychom se  cítily, s kruhy pod očima, mizernou náladou a účesem á la "vstávám v pět a nestíhám", vedle chápajícího, vždy skvěle upraveného Josého? Začal by nám se svou dokonalostí a schopností vždy se vcítit do toho druhého lézt pěkně na nervy. Konečným důsledkem by byl rozchod - abychom si našly někoho normálního a nám bližšího.