Opus šílencův

OPUS ŠÍLENCŮV

yla temná jarní noc. Vítr cloumal větvemi stromů, jako by to byla jen stébla trávy. Měsíc halil svou tvář do mraků, které cválaly oblohou jako neklidní šedí oři, jejichž kočím byl sám Pán větru.

…

Johnatan seděl jako každý večer za posledních pět měsíců u planoucího krbu. Již tři hodiny upřeně pozoroval plameny, které líně olizovaly kamenné stěny ohniště. Johnatana oheň uklidňoval a oddaloval neodvratitelné… Byl jako v transu a stále se snažil nepodlehnout zoufalství, které na něho doléhalo s děsivou silou.

„Proč ona? Proč?“ opakoval šeptem stále dokola. Pořád nemohl uvěřit, že jeho krásná sladká Juliette již není mezi živými. Vždyť právě před půl rokem ji pojal za manželku a nyní by se měl smířit s děsivou skutečností, že ji již nikdy nespatří? Ne! Musí ji ještě alespoň jedinkrát zahlédnout! Johnatan neváhal už ani minutu, vyšel ze dveří svého domu a vydal se temnými uličkami města Eastbourne ku hřbitovu.

„Musím ji ještě vidět“ opakoval neustále, prodíraje se mezi náhrobky, až konečně došel k hrobu své milované. Dávno suché květiny pokrývaly mramorovou desku. Johnatan posedlý myšlenkou Juliette ještě jednou uzřít započal strhávat kytice ze studeného kamene. Nevnímal nic než svou bolest, která se prolínala s posedlostí. Obdařen náhle nadlidskou silou šílence odsunul náhrobní desku a počal holýma rukama divoce odhrabovat hlínu, která byla poslední překážkou dělící ho od jeho jediné lásky, od jediného důvodu jeho žití. Hrabal stále hlouběji, majíc v očích záblesk šílenství. Odklopil dřevěné víko rakve – posmrtného lože své milované.

„Konečně tě zas vidím, má jediná lásko, má zbožňovaná!“ Mluvil s ní, jako by mu snad mohla odpovědět. „Má lásko, jsi stále stejně krásná“ šeptal Johnatan, díval se na ni s něhou a srdce mu plálo láskou k ní. Zároveň s láskou vzplála i jeho touha. Ležela tu před ním v celé své ženské kráse a on po ní zatoužil jako ještě nikdy. Začal zlehka líbat její plné rty a ona jeho polibky vášnivě opětovala. Touha je pohlcovala stále více až nakonec jejich akt lásky přerostl v divoké živočišné milování. Ve stejný okamžik dosáhli společně nádherné, všepohlcující extáze. Johnatan ztratil vědomí…

…

Hustá ranní mlha se proplétala skrz ustupující šero nad městem Eastbourne.

Správce místního hřbitova právě procházel svým “královstvím“, když tu náhle spatřil hrob nedávno zesnulé Juliette Croughwellové. Náhrobní deska byla odsunuta a hromady kypré hlíny ležely roztroušeny všude kolem. Když přišel blíže, před očima se mu rozprostřela hrůzostrašná scenérie.

Rakev byla odkryta a na rozkládajícím se těle ubohé Juliette ležel nahý muž, který se nehýbal. Správce vyběhl před hřbitov, probíhal dosud setmělými ulicemi města, až konečně narazil na strážníka, který měl právě službu v ulicích. Správce mu okamžitě vylíčil, jakou děsivou scénu právě před chvílí shlédl. Strážník na nic nečekal a s vyděšeným mužem v patách se rozeběhl ke hřbitovu.

…

Když se Johnatan probral z bezvědomí, ležel na prkenné posteli, obklopen čtyřmi bílými zdmi, jejichž stereotyp narušovalo pouze zamřížované okno a těžké dubové dveře. Pokusil se pohnout pažemi, ale cosi mu bránilo. Pohlédl na své ruce a … měl na sobě svěrací kazajku. Nyní mu všechno došlo…

…

Ústav pro choromyslné na několik vteřin pohltil zoufalý srdcervoucí výkřik Johnatana Croughwella. Jen těch pár vteřin šílencova procitnutí přerušilo jinak klidný chod města Eastbourne, které se následně ponořilo zpět do své všednosti…