SMRT (II)

SMRT (II)

Byla jsem šťastná v tom bezstarostném žití,

ale najednou přišlo zatmění slunce.

Tráva přestala růst,

voda v řekách se už dál neplazila přes oblé kameny

a svět přestal žít.

Zem se teď halí v černé hedvábí

a já už se v něm také utápím.

Přesýpám smutek mezi prsty

a počítám vteřiny,

než mnou prostoupí další ostrý nůž,

jež mi nicota vráží do srdce,

které už teď zkrápí černě oděnou zem

rudými krůpějemi.

Jak se jen pomstít krutému životu?

Shrbená stařena s vrásčitou tváří

už klepe na dveře a já otvírám

a dobrovolně vycházím smrti vstříc.

Zápěstí zdobí rudý náramek krve

a smrt už mi dýchá na záda.

Já se jí oddávám celou svou duší a doufám,

že mě alespoň teď v posledních vteřinách zaplaví pocit štěstí.