Cesta vlakem

Cesta vlakem

   Jelikož jsem zaměstnán v technických službách města Plzně jako řidič kropícího vozu, musím každý den ze své rodné vesničky vyrážet do našeho okresního města, abych ho očistil od odpadků a nečistoty, které tam zanechali zlí opilci předchozí noc. Ale protože má finanční situace se podobá situaci lovce perel v Antarktidě, uskutečňuji tuto strastiplnou cestu nejlevnějším dopravním prostředkem, tedy na koloběžce.

            Tentokrát jsem však koloběžkou necestoval, protože mi jakýsi vandal odmontoval nejen kola, ale i řidítka a jakkoliv jsem se snažil, nedařilo se mi dát ani zbytek koloběžky do chodu. Asi po půl hodině jsem svůj marný boj vzdal a odebral jsem se na nedaleké asi 25 km vzdálené nádraží.

            Měl jsem štěstí, zrovna přijel vlak. Rád sedím u okénka, takže jsem neomylně zamířil k nejbližšímu vagónu, abych zabral nejlepší místečko s výhledem. Otevřel jsem dveře a co se nestalo. Mou hlavu zeshora bombardoval jeden cestující za druhým. „Co otvíráte, tupče, neumíte číst!,“ láteřil jeden z vypadnuvších poukazuje na cedulku s nápisem NEOTVÍRAT - INVENTURA, kterou si strojvůdce zřejmě kdesi vypůjčil. „Čtení není moje hobby,“ odsekl jsem prodíraje se do vlaku, ale vypadnuvší lidé mne tahali násilím zpět. „My jsme se žehlili první!“ křičela jakási babička a mlátila mě přelomenou hůlkou, „Sedni si na uhlák, ty burane!“ křičel jiný, stejně nazlobený cestující, který držel v ruce svého menšího kolegu. „To není špatný nápad,“ řekl jsem si v duchu a odebral jsem se směrem k lokomotivě.

            Z povzdálí na mne najednou začal mávat jakýsi človíček s plácačkou. Jeho pozdravy jsem opětoval, ale mezitím mi bohužel odjel vlak. Dotázal jsem se ho alespoň, kdy jede další stroj. „Za dvě hodiny je tady,“ odpověděl, nasál z lahve a odešel neznámo kam.

            Po dvou hodinách přijel další vlak, do kterého jsem již v poklidu nastoupil. Poprosil jsem postaršího pána a hodlal jsem se posadit. „A mě se nezeptáte?“ řekl kdosi. Chvilku jsem se divil, ale pak jsem uzřel asi devadesátiletou babičku, na které onen pán seděl. Ten se vylekal a odskočil. „To je dost,“ řekla radostně babička, „já myslela, že se toho nedožiju.“ Jen dořekla a naposledy vydechla.

            Mezitím se vlak rozjel. Posadil jsem se a nakoukl z okna. Po chvilce ke mně přistoupil nějaký podivný voják v modré uniformě. „Vaše lístky,“ pravil s klidem v hlase. Když svou výzvu opakoval asi po šesté, cítil jsem jakousi povinnost svého spolucestujícího upozornit a řekl jsem: „Pane, ten voják asi mluví s vámi.“ „Nikoliv,“ řekl voják, „ten pán již svou jízdenku poukázal, ale vy stále nereagujete, vidláku.“ „Nevím o čem to mluvíte,“ odvětil jsem podrážděně, „a nemyslete si, že mě ohromí ta vaše uniforma z války v Koleji, vy hňupe.“ V obličeji zesměšněného lampasáka se objevila zloba a naštvání. „Vaše doklady, ale rychle!“ pravil. „Nějak tvrdíš muziku, bažante, nejdřív chceš nějaký listí a najednou poklady, co budeš chtít za chvíli, mám s sebou ještě kapesník,“ projevil jsem svoji morální převahu. „Nedostaneš nic a buď rád, že jsem v dobrém rozmaru, protože jinak bych tě dávno zašláp´.“ A na důkaz pravosti svého tvrzení jsem si dupl. V tu chvíli se však projevila chatrnost nakřáplé podlahy, kterou jakýsi šikula chytře přikryl pijákem a voják zmizel v temnotě. „To jste neměl,“ řekl přísedící dědula, „aby nám ho nepřipsali k náhradě,“ začal se hromově smát.

Po cestě jsme se ještě mnohokráte nasmáli, zvláště poté, co děda do oné díry nalákal ještě asi tři školáky a dvě přísedící klepny. Smích ho přešel až posléze, kdy do díry spadl sám.

Do práce jsem ale přišel krapet pozdě, vlastně tam už nikdo nebyl. Přede mnou však vyvstal problém, jak se dostat zpět domů. Nakonec jsem usoudil, že nejlépe bude přespat přímo ve městě, problémem bylo kde. Z několika nechutných návrhů jako byly skládka, veřejné záchodky, nehostinné nádraží a byt mé sestry nakonec vyhrálo obydlí mého pradědy, tedy hřbitov.

Když jsem přišel k nynějšímu pradědovu příbytku, byl jsem trochu překvapen. U vedlejšího hrobu kmitala dvojice s lopatami, kterou sledovala dvě dítka. Zeptal jsem se kopáčů na důvod jejich prapodivného konání. Sdílná paní jen tak mávla rukou a pravila: „Ále, jedeme na dovolenou do Jugošky, a tak dáváme děti k babičce.“ Chápavě jsem přikývl a pomohl jsem kopat. Po zabydlení na útulném pradědově hrobečku jsem ještě chvilku konverzoval se sousedovic dětmi, ale ty poté začaly hystericky řvát, a pak zřejmě usnuly.

Večer jsem přemýšlel o celém tom vzrušujícím dni, který jsem právě prožil a musím uznat, že cesta vlakem byla mnohem zábavnější, než obvyklá jízda na koloběžce.