Lupus dormiens nunquam excita

 

Lupus dormiens nunquam excita!

 

 

 

Co jsem a čím se cítím býti?

Toť otázka nad mé bytí.

Avšak strach se z očí line,

Nejsem člověk, zvíře jiné

 

Žiji zde, jídlo pití,

Já zde žiji, mezi lidmi.

Jenže kam patří mé ctěné bytí?,

Domov můj je dál, jen dál,

Tam kam člověk jít se bál.

 

Tam, kde temným lstivým pruhem,

Tam, kde jiné zvíře není,

Tam, kde vlk je vlku druhem,

Tam, kde cti se nejvíc cení.

Tam, kde v očích černé hloubce,

Tam, kde lesu projdeš prahem,

Tam, kde vlk je vlku soudcem,

Tam, kde vlk je vlku vrahem…

 

Když Luna, puchýř na patě,

Zemi jednou oběhne,

Když zjeví se nám kulatě,

Kulatě a v plném tvaru,

Proč hledat tíseň v tomto daru.

 

Tak jen píseň duše pěji,

Pěji já a mí druzi též,

Pak písně z našich úst tak temné,

Co lidem nezní nejliběji.

 

Ach to stříbro,

Bolí, pálí,

Přenést bolest pro své bydlo,

Pak mě druzi nepochválí.

 

Prokletí to snad jen jest,

Byť ne, já bát se nesnažím.

Je to osud, v jenž nevěřím,

Já nebojím se břímě nést.

 

Tajuplné místo děsu,

To je domov, kam já patřím.

Tíhu lásky k němu nesu,

Každý večer, každou noc,

Však ten čas se rychle blíží,

Ten den co už to neunesu.

 

‘Pravda‘, cenné toto slovo jen,

bohužel už je to tak.

Správný den kdy musí ven,

Jsem lykantrop, jsem vlkodlak…

---