Klačanovský mlýn

Ečike přinesl maďarské noviny, které sem docházely o den dříve, než ruské, a absolvovali jsme rituál ranního předčítání. Četl jsem mu články, kterým jsem nerozuměl a Ečike, nejlepší šestiletý čtenář na světě, který neuměl číst, ale mluvil maďarsky, mi je překládal do ukrajinštiny.

Teta Róza mi vrazila dvě tašky a dva zlaté a poslala mě nakoupit zeleninu na bazar, na tržiště. Už jsem se tu vyznal a nakoupil tak výhodně, že mi zbylo na kornout semjoček, slunečnicových semínek. Odnesl jsem nákup domů a tiše se vytratil. Toho dne jsem chtěl být sám, právě samota mně uprostřed velké rodiny chyběla. Nejvíce tomu přispěla Daňa, moje krásná sestřenice, se kterou jsem sem před měsícem přijel. Byla čerstvě zamilovaná do Filipa, staršího Ečikeho bratra, a tíhu mladistvé lásky sama neunesla. Bylo nad mé síly poslouchat její nekonečné ódy k Filipově oslavě, tím spíš, že jsem do ní byl také trochu zakoukaný.

Došel jsem na náměstí, sedl si na schody Rakocziho paláce, louskal semínka a pozoroval blýskavé mraky masařek, které se vznášely nad masným trhem a Rusínky, které prodávaly papriku a česnek. Byly to samé babky, sama o sobě nestála žádná z nich za pohled, ale každou chvíli se pohádaly, a to za to stálo. Ruce v bok, tančily vzteklé tanečky kolem pomyslného totemu a svými ječáky hravě přehlušily i ledaře z rybího trhu, kteří při skládání ledu nadělali hluku víc než parní mlátička.

Přemýšlel jsem, co s načatým dnem. Právě jsem se rozhodl, že se zajdu podívat k výletní čárdě Munkács, kde hrávala cikánská kapela, když jsem ji zase uviděl. Musela vytušit, že se na ní dívám, protože si zaclonila oči a otočila se mým směrem. Když už jsem čekal, že na mne vyplázne jazyk, jen tak mávla rukou a zmizela mezi stánky. Rázem jsem se probral. Co to bylo, to mávnutí, pozdrav, nebo pozvánka? Nebyl jsem si jistý. Zvedl jsem se a vyrazil ji hledat mezi krámky.

Říkal jsem jí Červená Zorka, podle jedné povídky, kterou jsem četl pár let předtím. Měla s její hlavní hrdinkou společných několik znaků - věk tak kolem 14 let, černé vlasy, červenou sukni a bílou halenku. Poprvé jsem ji zahlédl asi před dvěma týdny na tržišti. Nesla zrovna velký koš brambor, uklouzla a drcla do jedné z babek paprikářek, která, jak jinak, na ní začala ječet. Když jsem viděl, jak děvče nabírá dech, aby jí náležitě odpovědělo, nedal jsem jí šanci. Popadl jsem koš a odnesl jí ho k pumpě, takže, chtíc nechtíc, musela nechat babku babkou a jít za mnou. U pumpy jsem položil koš, srandovně zasalutoval a beze slova odešel. Od té doby jsme se na sebe jen tak usmáli, když jsme se náhodou potkali. A teď najednou mává, abych šel za ní? Nebo ne?

U krámku s noži jsem se podíval do uličky a u kostela jsem zahlédl její červenobílé barvy. A znovu ten pohyb rukou, jako by naznačovala, abych šel za ní, ale tak, aby to někdo jiný považoval jen za mávnutí. Šel jsem za ní, čekala za kostelem. Seděla na patníku, co pamatoval už Theodora Konrjatoviče.
"Viszlát," pozdravila slušně.
"Privět," odpověděl jsem rusky.
Podívala se na mne udiveně: "Ty russkij?"
"Nět, ja tolka negavarju po vengerski?"
Pořád se dívala udiveně, nerozuměla mi.
"Ja Čech, českij iz Pragy, Cséh. Nem tudom magyar nyelv."
"A po slovensky vieš?" rozsvítilo se jí.
"Ako keď bičom plieska," oddechl jsem si, že babylonštinu máme za sebou, "ako to, že hovoríš po slovensky?"
"Lebo som sa tam narodila. Pri Prešove. A čo tu robí Cséh?"
"Jsem tu na návštěvě, u příbuzných," přešel jsem zkušebně do češtiny. Rozuměla.
"Možná bychom se měli seznámit," řekl jsem a posadil jsem se na protější patník. Ulička byla úzká, skoro jsme se dotýkali koleny. "Já jsem David."
"Ja som Zsuzsa", představila se a kolena trochu odtáhla.
Takže není Zorka, ale Zuzanka. Taky fajn. Trochu jsem se nad tím jménem zasnil, ona také mlčela. Vycítil jsem, že po mě něco chce, ale že neví, jak má začít. Pomohl jsem jí: "Prečo sme tu, Zsuzsa?"
"Bola by som rada, keby si ma odprevadil. Sama sa tam bojím ísť."
"Kam?" zeptal jsem se, ale zavrtěla hlavou. Sklouzla dolů z patníku, vzala mě za ruku a čekala. Postavil jsem se na nohy a nechal se vést.

Sešli jsme ruku v ruce dolů k Latorici. Pak moji ruku pustila, protože po úzké pěšince podél řeky jsme mohli jít jen za sebou. Bylo horko, ale tady, ve stínu pobřežní zeleně a blízko vody, bylo příjemně. Šel jsem za ní a díval jsem se na její opálené nohy. Těžko jsem s ní držel krok, protože chodila jako štěně - chvilku normálně a chvilku nedočkavě popoběhla a pak čekala, až jí dojdu. Pak jsem si uvědomil, že touhle cestou jsme šli na Palanok, mukačevský hrad. Jestli chce dojít až tam, čekají nás ještě tři kilometry, to si pošlápneme.

Asi po kilometru jsme však přebrodili Latoricu, obešli Rosvigovo a odbočili do kopců. Šli jsme pořád nahoru a dolů, lesem a loukami až jsme se vynořili v krásném tichém údolíčku. Pokud jsem si to pamatoval z mapy, muselo to být Klačanovské údolí, ale jistý jsem si nebyl, protože tak daleko jsem se na svých toulkách ještě nedostal. Ulomil jsem zelený vrbový proutek, vytáhl kapesní nůž a začal za chůze vyrábět vrbovou píšťalku.

Šli jsme nahoru údolím podél potoka, jednoho přítoků Latorice. Dokončil jsem píšťalku a vyzkoušel ji. Měla pěkný jasný zvuk. Zuzka se zastavila a počkala, až k ní přijdu. Dal jsem jí píšťalku a ukázal, jak se na ní píská. Vyzkoušela si to a schovala si jí do kapsy sukně.
"Už sme blízko," řekla a posadila se na trávu na břehu rybníka, do kterého se tu potok rozšiřoval. Pochopil jsem, že se jí dál nechce jít, že se ještě rozmýšlí. Nemohl jsem jí pomoci, tak jsem si lehl na břicho a zalovil rukama pod převislým břehem. Za chvíli jsem je ucítil, štípali mě do prstů. Chytil jsem do každé ruky jeden krunýř, vytáhl raky z vody a položil je Zuzce do klína. Čekal jsem, že začne vyvádět, ale obratně je chytila za krunýře a chvíli si s nimi hrála. Potom naznačila, že musíme jít dál a hodila je zpátky do vody.

Vlastně jsme jen obešli rybníček a stanuli u starého mlýna. Spodní stavbu měl z kamene, poschodí z tmavého dřeva. Kolo se netočilo, i když náhonem voda protékala. Zuzka obešla mlýn na druhou stranu, před malými dvířky na mě zase udělala to své zvací gesto a zmizela ve tmě. Šel jsem opatrně za ní.

Když jsem vešel do tmy mlýnice, byla už v patře a otvírala okenice. Obešel jsem pár pytlů s moukou, vyšplhal se po příkrých schodech za ní a rozhlédl se po světnici. Zařízena byla jako ve skanzenu, jen u kamen ležela velká truhla, která se sem nehodila. Sedl jsem si na ni.
"To je rakva," řekla Zsuzsa.
Vyskočil jsem jako hadimrška a udiveně se na ni díval.
"Preto sme tu, pochovať otca."
Vytřeštil jsem oči: "Pohřbít tvého otce?"
Přikývla: "Hej, zomrel včera na račiu chorobu. Bolo mu 210 let." 
"Proč...? Jak...? Kde je kněz?"
"To nie, toto nie je zvyčajný pohreb."
Byl jsem čím dál tím zmatenější.
Vzala mě zase za ruku: "Poď so mnou!"
Sešli jsme dolů do mlýnice, kde otevřela široké nízké dveře. Stáli jsme nad hladinou rybníka.
"Pozri sa," přitáhla mě k sobě, skočila do vody a stáhla mě tam sebou. Potopili jsme se. Když jsem se vynořil na hladinu, ležela na zádech a plavala ke schůdkům do mlýnice. Plavala dokonale, jako víla. Vydal jsem se za ní a vytáhl se vedle ní na schůdky.
"Proč jsi mě shodila do té vody?" zeptal jsem se.
"Preto," řekla, vzala mou ruku a položila si ji na hlavu. Pořád jsem nechápal.
"Aké sú moje vlasy?"
"Černé..." a v tu ráno mi to došlo. Byly suché! A její šaty taky! Své vlasy jsem měl přilepené na čelo a košile by se dala ždímat, o kalhotách ani nemluvě, ale ona byla suchá!
"Co... Jak to děláš?"
"Ja to nerobím, robí sa to samo. Som totiž vodník."
"Vodník?"
"Hej, vodník. Aj môj otec bol vodník. Preto bude mať pohreb ako vodník. Nijaký pohreb na cintoríne, ale pohreb tunaj, v rybníčku. A ty mi ho pomôžeš usporiadať."

Abych byl upřímný, moc si z dalších událostí toho dne nepamatuji. Snesli jsme mrtvého dolů, do mlýnice, potom i rakev. Zatímco jsem do dna rakve vyvrtával otvory, oblékla ho Zsuzsa do barevného kaftanu a učesala mu vlasy. Na víko rakve jsme přilepili svíčky a položili květiny. K večeru, už za šera jsme zapálili svíčky a shodili rakev širokými dveřmi do vody. Pomalu odplouvala ke středu rybníčka a po chvíli se potopila. Na místě plavaly jen květy.

Zsuzsa se po celou dobu opírala o široké dveře a plakala. Stál jsem vedle ní a když se rakev potopila, zezadu jsem ji objal. Chvilku jsme jen tak stáli a nechali honit myšlenky hlavou.
"Zsuzso, a kolik let je vlastně tobě, když tátovi bylo přes dvě stě?"
"Iba päťdesaťdva. Teraz som sama, lebo mama zomrela už dávnejšie. Ona bola človek. O pár dní sa budem musieť presťahovať."
"Proč, přestěhovat?"
"My sa musíme často sťahovať, lebo je nápadné pomaly stárnúť."

Zase jsme mlčeli a pozorovali hladinu. Když květy odpluly, rozloučil jsem se a vydal se na zpáteční cestu. Na cestu mi hrála vrbová píšťalka. Po tmě byla cesta dost trudná, ale dostal jsem se domů včas.

Za týden jsme odjeli domů, do Prahy. Na nádraží, když jsme se s Daňou loučili, jako bych na chviličku zahlédl známé červenobílé barvy.

***

Tento příběh mi vyprávěl můj otec v roce 1865, když jsem byl ještě kluk. I když je to starý příběh, možná, že vás i teď, na prahu 21. století, zaujme.