Jedním dechem

Just right to choice,

mám právo si vybrat ,

taky právo přežít, když budu sama sebou, právo na strach  a na lásku, právo na svoji vlastní cestu. Právo mít pár kámošů a právo poslouchat hlasitou hudbu, když budu chtít. Právo jít večer pryč, právo být se svou mámou, právo existovat  na tomhle zdeformovanym  světě /občas mi to někdo zakazuje/. A já, přes všechna  nařízení, příkazy a zakázané vstupy a večery přesně lajnované ministerstvy a školou a jánevimkýmještě, přes přiblblou morálku nějaké společnosti si stejně budu dělat to, co uznám za vhodný a kašlu na to, co si o mně myslí třeba támhleten dědek na lavičce, co na mě zírá nebo moje učitelka češtiny nebo sousedka, nebo ta těžce komerční sedumnáctka z vedlejšího vchodu. Možná nezapadám, prej jsem zvláštní/to proto, že mi nechtějí říct do očí, že jsem divná/ ale na to se snad neumírá.

Nebo jo?