Bastet

Poslední sluneční paprsky se dotkly hladiny řeky a za chvíli se již slunce schovalo za růžové hory Údolí. Temnota noci přehodila svůj plášť přes zemi Khémet,jako neviditelnou ochranu. V horách na západu se mihla tmavá postava, zdatně klopítající na příkrých skalách, jež se neustále bortily i pod tak malou tíhou mladého děvčete.

Bastet byla dcerou jedné z těch žen, které se prodávaly v krčmách poblíž Nilu každému,kdo dobře zaplatil,ať měděnými kroužky či džbánem kyselého vína. Když se narodila, v prachu a špíně, uložila ji její matka do košíku,jež měl nahradit postýlku. Když se druhého dne ráno probudila, našla novorozeně spokojeně spát vedle obrovské zrzavé kočky. Bylo to bráno jako znamení, a proto děvčátko dostalo jméno po kočičí bohyni-Bastet. Bastet brzy osiřela, matka se jednoho dne poděla neznámo kam, snad podlehla hlasům pouště. Dítě tedy zůstalo samo a hledalo obživu,jak jen to šlo. Pak se Bastety ujala stará porodní bába, která ji naučila ženskému řemeslu. Bastet byla celkem šikovná, takže neměla nouze o rodičky, zvlášť mladé ženy, ji podobného věku, se svěřovaly do její péče, neboť cítily určitou spřízněnost. Ale za vlády toho, jehož jméno se nesmí vyslovit, byla země zmítána občanskými válkami a nepokoji. To mělo i své následky a tak nejenom porodní báby, zasvěcené jinému božstvu než mocnému Atonovi, přišly o práci. Bylo mnoho těch, jež přijali kacířského boha za svého, ale Bastet zůstala věrná své kočičí patronce. Za chvíli neměla co jíst a pít a začala krást. Drobné krádeže ve městě ji nevynesly mnoho peněz, a tak ji hlad vyhnal do Údoli mrtvých.

S úspěchem se vyhýbala strážím, jež měly za úkol střežit klid nebožtíků a chránit jejich poklad před nenechavci. A o to Bastet šlo. Lákalo ji bohatství ukryté nazmar v hrobkách vedle mrtvých. Ona potřebovala zlato víc než oni, oni byli mrtví, Bastet potřebovala zlato, aby přežila. Z dálky se ozval štěkot šakalů, kteří vyhrabávali z písku těla chuďasů, kteří byli pohřbeni v poušti. Mnozí lidé neměli peníze na to, aby si zaplatili výstavbu hrobky,mumifikaci a výzdobu. Tak se tedy nechávali zahrabat v písku, sucho a horko dokonale konzervovalo jejich tělo, ale písek nechránil jako kámen před znesvěcením.

Zvedl se vítr a zrníčka písku začala Bastet řezat v očích. Rychle si dala přes obličej roušku a pokračovala v cestě. Neměla vybraný určitý hrob, vlastně ani nevěděla, jak takové hroby vypadají. Ale když před sebou uviděla černou zející díru, něco ji říkalo, že se přiblížila k cíli své dnešní cesty. S opatrností sestupovala níž ze skal, aby se dostala k otvoru.  Byla už velmi blízko, když ji někdo ze zadu chytl za ruku. Neměla tušení, kdo to může být, neslyšela za sebou ničí kroky a byla si jitá, že kdyby začala křičet,  upoutala by na sebe zbytečně pozornost. Snažila se neznámému vzepřít a vysmeknout se z jeho sevření, ale nic nepomohlo, stisk byl až moc pevný. Bastet se otočila, a spatřila před sebou mladého muže. Podle oblečení, nemohlo jít o hlídače. Nebyl příliš vysoký, ale působil mohutně. Měsíční paprsky dopadaly na jeho tělo a prodávaly se hře světla a stínů. Na hlavě neměl paruku a jeho krátké tmavé vlasy dávaly tušit brzo ztracené chlapecké nevinnosti. Bastet si nestačila všimnout dalších detailů, neboť ji neznámý uhodil pěstí do obličeje tak silně, že ztratila vědomí.

Když se probudila, ležela na lůžku přikrytá jemnou přikrývkou. Trochu se ji ještě točila hlava, a tak zůstala chvíli ležet. Její pohled začal klouzat po stěnách pokoje, které byly celé poseté hieroglyfy. Na chvíli ji zamrzelo, že neumí číst. Byla ohromená dokonalosti malby. Uvědomila si, že není v místnosti sama. Z tmavého koutu pokoje vyšel stejný muž, kterého si pamatovala z hor. Až nyní si všimla, že je hezký. Vzbuzoval v ní pokoru. Bylo z něj cítit nemalé charisma a síla. Nechtěla si v tom okamžiku přiznat, že ji přitahuje. Na chvíli se jejich pohledy střetly. Až v této chvíli si Bastet zcela jasně uvědomila, že je nahá a drobné ruměnce ozdobily její mladé tváře. Sice již mnoho mužů poznalo slast i hořkost jejího klína, ale tato situace byla pro ní neznámá.

,,Kde je můj šat?“  pronesla Bastet bez zaváhání jak nejsměleji v dané chvíli dovedla.

,,Jsi marnivá žena.“

,,Jsem pouze žena, ale nahá. Jsem ženou počestnou takže..“ Bastet nestačila domluvit a muž vedle ní položil nějaký malý balíček. Opatrně ho vzala a rozevřela, byly to krásné šaty, jemně vyšívané zlatem a zdobené drahými kamínky. Jejich barva byla světle modrá, avšak směrem ke spodnímu lemu šatů barva tmavla. Bastet na sobě neměla nikdy tak krásné a drahé šaty. Nesmírně drahé, uvědomila si. Stud byl nenávratně pryč, když Bastet vstala z lůžka a oblékala se. Dlouhé, černé vlasy se ji zapletly do šňůrky, jež stahovala záda, a nechtěly se uvolnit. V tu chvíli vycítila opět jeho přítomnost, stál těsně za ní a jeho chladné ruce se občas nechtěně dotkly Bastetiných zad, když se snažil vlasy vyplést. Vlna vzrušení zalila její tělo a Bastet se jemně kousla do spodního rtu. Když se pak otočila, zjistila, že je v místnosti opět sama. Trochu ji to zamrzelo. Přešla k stěnám a důkladněji si prohlížela hieroglify. Zcela jasně rozeznávala přesné vyobrazení lva, sokola, nohy či úst. Připadalo ji to jako zázrak, toho, kdo dělal tuto výzdobu Bastet právem považovala za umělce. Ona byla jenom chudá a špinavá porodní bába z Memfisu. Nic víc.

Dveře v jednom z tmavých rohů se otevřely a vstoupila černá otrokyně. Bastet nemohla rozpoznat, kolik ji je let. Znala pouze jednu Núbijku, Šaréz, pocházela z její rodné vesnice a nikdo nevěděl, kolik ji je přesně let. Žila stranou od ostatních, sama, bez muže a dětí, jen se svými bylinkami a zaříkávadly. Ženy ze vsi i z dalekého kraje k ní chodily pro radu či požádat o zázrak početí.