Pátek aneb optimismu zdar

hlavou se mi honí vzpomínky, ty dobré i ty špatné

přemýšlím co bude a současně i sním

zvláštní, některé sny bych snad ani nechtěla splnit

ale fantazii nespoutáš

snažím se přijít na to, co je dobře

ale nevím, teď vážně nevím

existuje vůbec nějaké dobře?

a jestli ano, jaká je šance, že se z něj nevyklube špatně

dříve či později?

začínám se v těch myšlenkách ztrácet

hlavou mi víří útržky slov a cizí tváře

snažím se je zkombinovat tak, aby dávaly smysl

zaplavuje mě spousta pocitů

o kterých vím, že se jim nedá věřit

protože nikomu neumíme lhát tak dobře, jako sami sobě

a jak můžu vědět, že tohle už je konečně pravda

když se stačí podívat z jiného úhlu a všechno je jiné

možná lepší, možná horší, co na tom záleží

připadám si jako idiot

a možná, že jím skutečně jsem

je tolik věcí, které bych chtěla udělat

přitom jedna vylučuje druhou a některé ani realizovat nejdou

jsem v tom až po uši

nevím, co říct, natož co dělat

a přitom na mě čeká spousta rozhodnutí

některá hned zítra, další jindy

ale jak, jak je můžu dělat, když nemám zdání

city, rozum, intuice

nic nepomáhá

já prostě nevím

ale všichni předpokládají, že se snažím

svým chováním něco naznačit

nebo dokázat

ale tak to není

proč všichni hodnotí a soudí

dělají závěry

copak všechno, co člověk dělá musí mít nějaký smysl?

už vím, že nemusí

protože i když nevíš co dál

něco děláš

nehloubáš proč

najednou i smysl ztrácí smysl

proč za vším musí něco být?

proč nikdo nechápe to,

že teď nechávám svět kolem sebe plynout

nestarám se o důsledky

možná proto, že už prostě nemůžu

jsem unavená, moc unavená na plánování

na přemýšlení o každém, koho můj postoj ovlivní

každém, kdo ho bude hodnotit

mluvit o něm za mými zády

a nakonec si něj udělá svůj názor

chtěla bych, aby byl pozitivní, ale nejspíš nebude

lidé nemají ve zvyku brát věci z lepší stránky

a k tomu se často pletou

ale není možné každého z nich opravit

tady jde o rozsudek bez možnosti odvolání

uklidnit mě může snad jen to, že se ho stejně nedovím

a možná i to, že každý vyřkne jiný

tak snad aspoň někdo pochopí

myšlenky se mi rozebíhají do všech stran

vím, nedává to moc smysl

ale co se dá dělat

myslím to upřímně

alespoň doufám, že ano

ale kdo ví?

třeba se ráno probudím a budu mít jasno

prozatím však doufám

ne v to, že se to co nejdřív zlepší

ale v to, že se s tím naučím vyrovnat, tak, jak to je