Dopisy toho dne

Ráno bylo jiné. Jako každé ráno. Už týden jsem cítila, že mi něco chybí, jen jsem neuměla to NĚCO  pojmenovat.

Cítila jsem, že kus mě chybí. Neuvědomovala jsem si, že jsem touhu po tom kusu skládanky vyslovila minulý večer. Vnímala jsem vše kolem mne, jen intenzita se vytratila.

Klidný Mussorgsky hrál svoji skladbu.

„Jsem smířená. Chtěla bych vidět tu, co s ním chodí nebo bude chodit.“

Den byl šedivý a já cítila jeho krásu ve své zvláštnosti. Havraní zpěv mne doprovázel na mé cestě a ve vzduchu bylo to, k čemu jsem se blížila. Smířená, klidná a lehce otupělá ránem. Vzduch byl vlhký, čerstvý.

S kouzelným Tchaikovskym přišel boj.

„Má bývalá chodí s tvým bývalým.“

Nával pocitu zmatku a smíchu nad symetrií oka-mžiků, která je mi tak známá a vždy, když na ni jen lehce pozapomenu, vynoří se. Přes šedivou oblohu se přehnal uragán jasu. Den se rozsvítil, zteplal každý jeho chladný moment a já se nadechla CELÁ. Plná radosti, smíchu a zájmu. Plná emocí. Krásných emocí k bytosti, která je mi tak blízká a nádherně vzdálená. K bytosti, která mi dala tak mnoho a vzala si tolik, co unesla.

Mystické piáno Rachmanina projíždělo celým tělem.

„Miluji Tě. Miluji Tě a proto jsme se rozešli. Ta láska, co cítím, se nedá vyjádřit slovy. Není to láska s velkým L. Je to vesmír. Svět čistý a krásný svou nahotou.“

Paganini ochotně provázel do říše srdce.