Všechno už je pryč už je ráno .....

Tohle je část mé knihy, kterou jsem nedávno dopsala, pokud se vám bude líbit, ráda ji sem dám postupně celou .... Jenom bych chtěla dodat, že je to z mého života, takže většina lidí a situací je podle skutečné události!

Byl krásný letní den, takový jako dnes jsem ještě nikdy nezažila a to jsem na tom světě už šestnáct let, pomyslela si Lenka, která se právě vracela ze školy domů. Bydlela v krásném malém městečku na východě Čech. Procházela místy jako každý den, míjela dům, který už někdo pěknou řádku let opravoval, krásnou zahradu s malým psíkem, který se pokaždé, když prošel někdo okolo, rozštěkal na celé kolo, ale také potkávala jedny a ty samé tváře, den co den. Chodila sama. Nebylo to tím, že by snad nepřivítala společnost, ale byla jediná, kdo zde bydlel. Každý den přicházela ve stejnou dobu, měla už naučený „denní kolotoč.“ A tak jen zabouchla dveřmi od bytu a sundala si kabát, už zapínala televizi a těšila se na svůj oblíbený seriál, ale dnes tomu mělo být jinak. Jenom si Lenka dosedla na křeslo, vyrušil ji zvonící telefon. Přes všechnu únavu a nedočkavost na začátek dalšího dílu seriálu, se přemohla a došla si pro mobil. Když spatřila neznámé číslo na displeji, rozmýšlela se, zda to zvednou, ale neodolala své zvědavosti.

„Prosím? “

Řekla opatrně Lenka do telefonu.

„Ahoj, jak žiješ? “

Člověk na druhém konci promluvil natolik nahlas, až se Lenka lekla a ucukla hlavou od telefonu. Když nastavila ucho zpátky, hlas byl už klidnější. Pak si konečně uvědomila, čího hlasu se tak lekla, byla to Petra, její kamarádka. Vyrůstaly spolu, ale když bylo Petře něco přes 14 let, odstěhovali se do většího města její rodiče tam pracovali a už je nebavilo dojíždět. Petra byla o 4roky starší, takže se Lence vždycky svěřovala se svými problémy a Lenka tak měla potom náskok se zkušenostmi ve všech ohledech.

„V sobotu slavím dvacetiny a byla bych ráda, kdybys na nich nechyběla“

Ozval se opět hlas v telefonu. Lenka se zarazila. Neviděla Petru od tý doby co se odstěhovali, ani si nevolaly a teď najednou, má s ní slavit narozeniny?

„Leni, jsi tam? Co na to říkáš? Přijedeš? “

Petry hlas byl nejistý a klepal se, bylo znát, že má trému, obavy z Lenky reakce, které byly předčasné.

„Samozřejmě, přece si to nenechám ujít. “

Lenka konečně promluvila. Jejich rozhovor nebyl dlouhý, po přijetí pozvání se rozloučily. Lenka odložila telefon a zadívala se do stropu, chtělo se jí křičet. Cítila v sobě beznaděj. Volala ji nejlepší kamarádka a ona se cítila jako by její hlas slyšela poprvé, jako by se neznaly a pozvala ji cizí holka na narozeniny, kde jsou ty city, který k sobě holky cítily? Kde to je? Tyhle otázky se teď Lence honily hlavou. Vzpomínala na to, jak spolu řešily všechny ty problémy, které je trápily, povídaly si o klucích, škole, probíraly slavné osobnosti, přísahaly si přátelství, ať se stane cokoli, počítaly s nejhoršími možnostmi a pak je rozdělilo pouhé odstěhování do města vzdáleného necelých 30 kilometrů. Obě to moc ranilo. Psaly si, každý den, ale jen pár měsíců. Petra se musela učit, našla si jiné přátelé a žila si životem pubertálních lidí. Ale Lenka se tím trápila o mnoho více. Když po pár měsících pochopila, že to nemá cenu, začla také ona vyhledávat nové přátelé. Ale nikdy se nemohla smířit s tím, že Petra už je minulost. A najednou, když už na ní začala zapomínat, ozve se!

 

A je to tady ta zrádná sobota. Uteklo to jako voda, přišlo ji to, že Petra volala včera a ne před 4dny. A teď stála před jejími dveřmi, ale bála se zazvonit.

Neviděla ji přes 6 let, co když se změnila, co když je z ní nafoukaná Káča z velkoměsta? A najednou její ruka udělala něco, co nečekala, zmáčkla zvonek, měla sto chutí rozeběhnout se pryč, utéct a odjet, ale nemohla, jakoby se jí nohy přilepily k zemi.

Pomalu se otevřely dveře a tam, stála ona, vypadala úplně stejně jako před mnoha lety, ty rysy obličeje znala Lenka nazpaměť. Byla jen o trochu starší a vypadala už rozumněji než dřív, aniž by si to jedna z nich přála, vyhrkly jim do očí slzy a pak se objaly, bylo to jako za starých časů. Petra neváhala ani minutu, chytla Lenku za ruku a začala ji ukazovat svoje království.

Petry dům byl krásný a velký. Stál v té nejlepší a nejbohatší čtvrti v celém městě. Bylo hled na první pohled vidět, že rodičům to přestěhování jen prospělo a dokonce asi i povýšilo. Domek byl jednopatrový, ale pro jednoho člověka až zbytečně velký. Hned při vstupu byla taková společenská místnost. Kulečník, elektrické šipky a menší bar. Byla to hlavní místnost, jak říkala Petra „Střed domu.“ Odtud vedly dveře ven, do pokoje pro hosty, kuchyně a Petřina pokojíku. Všechny pokoje byly až zbytečně velké. Z kuchyně se dalo jít ještě do obývacího pokoje, který byl vybavený všemožnou moderní technikou, od hi-fi věže přes počítač až po domácí kino a dalšími dveřmi jsme se dostaly na zahradu, která také nepatřila k nejmenším, rozprostíral se na ní krásný bazén zabudovaný do země ve tvaru půlměsíce. Po obvodu plotu stály krásně vypěstované stromečky, přes které nebylo vidět k sousedům a část byl také věnována záhonkům, hlavně s růžemi.   

Strávily spolu celé dopoledne, prošly dům křížem krážem,  povídaly si, vyprávěly, co zažily a zase jim to připadala jako když byly menší, ale jejich problémy už byli jiné. Nebyli to kluci ze třídy, ale z diskotéky, problémy ze základky se také rozplynuly. Povídali si o střední o vysoké a tom, co by chtěly dělat, osobnosti, které dříve byli slavné už teď zanikly a přicházeli zase jiní. Celé dopoledne seděly u Petry v bytě. Naslouchaly jedna druhé. Až se konečně dostaly do přítomnosti, do problému, které řešily teď, tyto dny a noci.

„Máš přítele? “

Zeptala se první Petra, byla to standardní otázka, ptala se na ní vždycky, Lenka se jí dříve jen smála, ale dnes už to brala vážně, už s cítila jako dospělá.

„Nemám! S jedním jsem chodila, ale nevyšlo to, zamiloval se do jiný, teď už s ní čeká dítě. “

Petra se zarazila, zbledla, přemítala si v hlavě pořád dokola jednu větu, vždyť je jí šestnáct, kolik mohlo být jemu? Pak ze sebe konečně vysoukala další otázku. S napětím v hlase promluvila trošku nejistě.

„Kolik mu je, že už čeká dítě? “

„Bude mu pětadvacet. “

Lenka odpověděla bez menšího zaváhání, jako by to byla samozřejmost. Chvilku bylo ticho, ani jedna nevěděla, jak zase navázat řeč.

„A co ty? Máš někoho? “

„Mám pocit, že mě nikdo nepovažuje za vážnou známost.“

Lenka nechápala. V jejím obličeji se objevil neobvyklý pohled.

„Jak to myslíš? “

Ani nemusela čekat dlouho na vysvětlení.

„No, kdybych měla spočítat, s kolika kluky jsem spala, tak se nedopočítám, ale na spočítání vážných známostí by mi stačil jeden prst. “

Tak takovou odpověď Lenka nečekala. Přímo ji to šokovalo. Ale chtěla o tom vědět trochu víc.

„Co mi tím chceš naznačit? “

„Že si užívám nezávazným sexem. “

„A to ti to nevadí? “

Petra na tuhle otázku znala přesnou odpověď, komu by to nevadilo? Ale nechtěla na sobě dát znát, sebemenší zaváhání, nebo lítost nad tím, jak ten život žije.

„Nevadí, je to celkem dobrý. “ 

„Ale nechceš takhle skončit? Že ne? “

Lenka začala mít starost, i když se Petra snažila zakrýt tu nejistotu, Lenka ji vycítila. Věděla, že takhle zahání bolest, jakou ji způsobila ta jedna vážná známost, ten jediný kluk, který ji moc ublížil a jí to poznamenalo.

„Myslíš, že někdo takhle skončit chce? To víš, že bych chtěla jednoho kluka na stálo, ale než ho najdu, nemusím přeci žít jako jeptiška. “

„Myslíš si, že když nebudeš s nikým jeden měsíc spát tak z tebe bude jeptiška? “

Petra se zamyslela, něco pravdy na tom bude.

„Zajímavý, kolik o tom víš! Vůbec, s kolika jsi spala ty? A neříkej mi, že jsi byla věrná jen tomu jednomu. “

Lenka se nad touhle otázkou musela zasmát. Věrná jen jednomu? A komu asi? Povídala si pro sebe.

„Ještě s nikým. “

Najednou jakoby Petře někdo vyrazil dech, vyvalila oči a koukala na Lenku jak na posvátný obraz.

„Cože? S nikým? Vždyť už ti bylo šestnáct, ne? Já jsem s tím prvním spala měsíc před mýma patnáctinama. “

Lenka jen pokrčila rameny a usmála se.

„Každej není jako ty! Já si chci hold počkat. “

„A na co? Až přijde ten pravej? “

„Jo! “

Petra otočila oči v sloup. Tyhle věty slýchávala na základce, střední i na vysoký pořád. Všechny ty holčičky bohatých tatínků se chovaly jako neviňátka a na něco jako sex před dokončením vysoké školy ani nepomyslely.

„To je blbost čekat na toho pravýho! Poprvé to má být nezávazně, aby sis to nacvičila a pak se svojí velkou láskou už jen řádit. “

Petra se zasmála a mrkla na Lenku, na té bylo vidět, že ji ta věta zaujala. Třeba to je pravda, že poprvé si to chce s někým zkusit, aby se pak nechovala jako nezkušená. Petře to došlo. Přemýšlí nad tím, co jsem teď řekla. Při pomyšlení, že ji vezme za slovo a skočí do postele s prvním klukem, který se jí dnes na oslavě zalíbí, ji zamrazilo.

„Leni, já jsem to nemyslela vážně. “

Lenka byla zmatená, proč jí říká pokaždé něco jiného?

„A jak jsi to myslela? “

„Jenom mě těmito větami pořád vytáčely ty holky na vejšce. Tobě je šestnáct, počkej si, jsi opravdu jiná než já, opatrnější! A to je dobře. “

Holky se na sebe usmály. Dělají si tady se sebe legraci a berou to moc vážně.

 

A je to tady, ozývá se první zvonek u dveří není ani sedm hodin a už přicházejí první gratulanti. Petra s úsměvem na rtech vítá hosty a Lenka mezitím už vyndává víno z ledničky. Má přijít jen několik nejlepších přátel, ale i přesto je kuchyň plně zásobena jak jídlem, tak i pitím. 

Už přicházejí, skupinka pěti lidí. Kterou tvoří převážně kluci. To by nebylo nic neobvyklého, ale ten jeden, ten je! Lenka se zasnila, koukala na něj jako by nebyl ze Země. Zamilovala se, je to jasný i Petra si toho pohledu všimla, ale on zřejmě ne. Lenka se ale během vteřinky zase vrátila do reality po krátkém představení, ve kterém se dozvěděla jméno svého idolu, se všichni odebrali na zahradu, jen Lenka zůstala v kuchyni a předstírala, že něco dělá, jen aby nemusela za ním. Po chvilce se za ní vrátila Petra. Šla pro víno, i když to brala taky jako záminku. Chtěla s Lenkou mluvit o samotě.

„Tak na toho ihned zapomeň? “

Lenka se na Petru podívala s nechápající grimasou v obličeji a nezájmem v očích.

„Na koho? “

„Nepředstírej, líbí se ti Jakub! “

Lenka se rozhodla nezapírat, stejně by to k ničemu nevedlo.

„Trochu jo.“

„Znám ho moc dobře a říkám ti, od něj ruce pryč. “

Lenku tyhle poučky začaly velice štvát a tak na Petra vyjela. Ostrým tónem s náznakem posměchu v hlase ji řekla první věc, která ji napadla.

„A proč? Chodíš s ním snad ty? Nebo lépe řečeno spíš? “

Petra se zarazila a koukla nevěřícně na Lenku. Tohle nečekala, překvapilo ji, nevěděla, že i nejlepší kamarádka z dětství ji bude takhle shazovat. I Lenka si uvědomila, že řekla něco, co neměla a asi ani nechtěla. Došla k Petře a objala ji.

„Péťo promiň. Já to tak nemyslela. Znáš mě, nejdřív mluvím a pak přemýšlím. “

Petra aniž by chtěla začala brečet, slzy ji zalily tvář a ona se tomu nemohla ubránit.

„To je dobrý. “

Lenka se vymanila z Petřina sevření a snažila co nejdřív změnit téma.

„Tak proč bys od něj dala ruce pryč? Zas tak starej není. “

Petra konečně už utřela slzy z tváře.

„Leni, je mu 22. to by ani tak nevadilo, ale je ženatej. “

Lence to vyrazilo dech. Proč? Když se ji zase nějaký kluk po době líbí, tak v tom musí být nějaká překážka? Tentokrát šla utišovat Petra Lenku. Další obětí stvrdilo jen jejich dávné přátelství, vždycky jim tenhle tělesný dotyk dodával sílu. Aniž by to holky věděly, přišel do kuchyně Jakub, zlehka zakašlal, aby se ujistil, že je všechno v pořádku.

„Neruším? “

Petra si vzpomněla, že nechala své přátelé čekat na zahradě, odklonila se od Lenky a zamířila pryč z kuchyně.

„Ne, vůbec nerušíš. “

Po těchto slovech se ještě zastavila a otočila na Lenku.

„Já ti k tomu svoje řekla, je to na tobě, jak se rozhodneš. “

Podívala se na Jakuba a s úsměvem na tváři odešla. Lenka natočila k lince a začala krájet zeleninu, snažila se Jakubovu přítomnost ignorovat, ale nešlo to, pokusil se navázat kontakt.

„Ty se s Petrou znáš dobře? “

„Jo, odmalička. Vyrůstaly jsme spolu.“

„Aha, vypadá to, že jste si asi hodně blízký, viď? “

Lenka se otočila, aby viděla Jakubovi do tváře.

„Jsem rád, že už nemluvím s tvými zády. “

Usmál se, Lenka začala ztrácet rovnováhu. Jeho úsměv byl okouzlující, jemný a zároveň výrazný.

„Proč tě to zajímá? Nikdy jsme neměly s Petrou před sebou žádná tajemství. “

„Kamarádky na život a na smrt?! “

„Tak nějak. “

Komunikace se vytratila. Lenka se bála bližšího seznámení, mohla by se opravdu zamilovat a co pak? Ale Jakub se chtěl dovědět víc.

„Můžu se zeptat, kolik je ti let? “

„No, můžeš, ale máš malou naději, že ti to řeknu. “

„Tak tipuju osmnáct? “

„Trochu vedle! “

„Tak mi to řekni. “

Lenka se usmála, koukl se na ni tak krásným pohledem, prosebným, jeho očím se nedalo odolat.

„Sedmnáct, za pár měsíců. “

Odpověděla a otočila se zpátky ke své zelenině. Jakub se k ní mezitím v rychlosti přiblížil.

„Stojím tu jako sloup, nechceš s něčím pomoc? “

Nečekal na odpověď a začal zdobit talíř. Byli sobě tak blízko. Cítila jeho vůni, chtěla by ho políbit, ale chtěl by to taky on?

„Mám tam dát ještě papriku? “

Měl to skvěle vymyšlené. Stál po jejím pravém boku a paprika ležela při Lenčině levé ruce.

„Určitě, ráda ti ji podám. “

„Ne, neobtěžuj se, já si ji vezmu sám. “

Jeho levá ruka se obtočila okolo Lenčina pasu, cítila ji na svých zádech a neměla nejmenších námitek i Jakub si tento okamžik vychutnával. Naklonil se k Lence blíž, aby pro zeleninu dosáhl, byl natolik blízko, že se jeho obličej ocitl pár centimetrů od jejích vlasů. Zhluboka se nadechl a zavřel oči.

„Krásně voníš. “

Lenka cítila jeho tichý dech u svého pravého ucha, byl tak pravidelný a klidný, zatímco ona byla nervózní jako když dělala přijímací zkoušky na střední školu. Konečně papriku pevně uchopil do své ruky a vrátil se k předchozí činnosti.

„Ty se na mě zlobíš? “

Lenka nechápala, proč položil takovou otázku? Za co by se na něj měla zlobit, vždyť ho nezná ani hodinu.

„Nezlobím! “

„Tak proč si semnou normálně nepovídáš? “

Otočila se čelem k Jakubovi i on ji věnoval svůj pohled. Zpanikařila. Koukal na ni, jeho oči jako by ji hypnotizovaly. Dech se ji zrychlil. Jeho ruka uchopila Lenčinu, sklonil se těsně k jejím ústům. A pošeptal ji: 

„Nevím, proč to dělám, ale nemůžu se tomu ubránit. “

Chtěl ji políbit, ale nestihl to, nedaleko se ozvala Petra.

„Leni, Jakube, co tam pořád tvoříte? Pojďte mezi nás. “

Hlas se přibližoval velice rychle. Oba dva se lekli, narovnali se a koukli směrem ke dveřím, čekajíc na Petru, která se měla každou chvíli objevit.

Petra vběhla do místnosti jako střela. To ovšem nečekala, že tam najde ty dva jako solné sloupy. Snažila se zavtipkovat. 

„Vypadáte jako byste se něčeho lekli, přišla jsem snad nevhod? “

Jakub jako první popadl dech.

„Ne, my už jsme chtěli jít stejně za vámi, ale nejdřív jsme to tu chtěli dodělat.“

Petra všechno pochopila, říkala to Lence úplně zbytečně, ona mu podlehla, zamilovala se a teď po něm bude toužit.

„Já jen, že přišla tvoje ……“

Zarazila se, chtěla říct manželka, ale rozmyslela si to! 

„Přišla Helena. “

„Jo, to je super. Tak já jdu za ní, vy dvě to tady určitě zvládnete!“

Všichni navzájem se na sebe pousmívali, dokud Jakub neopustil kuchyň.

„Tak to vybal, dostal tě, že jo?“

„Nedostal, jenom jsme si tady povídali.“

Petra ji ale jakoby ji neposlouchala, když ho spatřila poprvé ona, mohla na něm oči nechat, dokud nepoznala, co je zač.

„Leni, já to neříkám do větru, ale s tímhle chlapem Tě čeká jenom trápení. Taky jsem se do něj zbláznila, ale on to tak nebere, je to pro něj hra. “

Nevěřila ji ani jediný slovo, co teď řekla. Vždyť jak tu spolu stály,  dělilo je pár centimetrů od polibku, bylo mezi nimi něco víc, než jen hra, přišlo ji to jako začínající láska.

„Co tak nebere? Tak se oženil, no. Třeba už zjistil, že to byla chyba. Jak dlouho spolu jsou? “

„Nedávno slavili 2 roky od svatby, ale o to tu nejde. “

Lenka už začínala zuřit, vřelo to v ní, proč ví Petra všechno líp, co sním měla?

„A o co tu jde? “

„Je to jen ubohej manžílek, kterej do sebe nechá zamilovat nějakou holku, spí s ní, obklopuje ji dárky a květinami, ale když si s ním chceš jenom promluvit, nebo se s ním projít, prostě nemá čas. Zajímá ho jenom postel. Bude si s tebou užívat do tý doby, než sbalí jinou, pak ti řekne prostě sbohem. “

Lenka sklopila hlavu k zemi, chtěla zakrýt slzy, tohle si o něm nemyslela, co když lže? Třeba to jsou jen pomluvy, sama ho miluje a nechce, aby ji ho někdo přebral. Ale je to kamarádka, proč by to dělala?

„Jak to víš? “ 

„Jak už jsem řekla, taky mi pobláznil hlavu, jenže já s ním jenom spala, nedávala jsem na sobě znát city. Stali se z nás skvělý přátelé, ale zlomil mi srdce, aniž by to věděl. “

Když Petra dokončila větu, chtěla už odejít. Pokusila se ochránit svojí kamarádku před bolestí, ale asi marně. Ještě ji zastavila Lenčina slova.

„A teď? Ještě s ním spíš? “

Petra se zarazila. Takovou otázku nečekala. Co teď? Pravdu? Má ji říct, že se párkrát v týdnu Jakub staví, donese ji květiny, vyspí se spolu a zase jde? Ne, to ji říct nemůže.

„Teď? Teď už nic! Už jsme jenom kamarádi. “

Lže svojí kamarádce, to neměla dělat. Kdyby vyklopila pravdu, třeba by to Lenka pochopila, není přece už malá, musí sama moc dobře vědět, o co chlapům jde. Teda alespoň většině.

„Asi by jsme měli jít na zahradu, ne? “

Lenka promluvila. Nechtěla se už bavit na téma Jakub. Mohla by se dozvědět ještě věci, které vědět nechce.

„Jo, jdeme. “

Petře to přišlo vhod. Byla ráda, že už se nemusela víc svěřovat, sice je Lenka nejlepší kamarádka, ale zase úplně všechno vědět nemusí.

 

Na zahradě bylo veselo, všichni se bavili, smáli, Jakubovu manželku si zavolal šéf do práce, takže byl zase volný. Počet gratulantů stoupl na deset a o zábavu opravdu nebyla nouze. Jenom Lenka všem připadala, jako by byla myšlenkami jinde. Zatímco všichni tancovali a statečně popíjeli alkohol, ona seděla schoulená v křesle se sklenicí džusu v ruce. Koukala do tmy a zdálo se, že nevnímala okolí. Jakub ji celou dobu pozoroval, ale  dělala, že ho nevnímá, jakoby nevěděla, že vůbec existuje. Jenže teď už si ho všimnout musela, přistoupil k ní.

„Nepůjdeš si zatancovat? “

Bez jediného slůvka nebo pohledu směrem k Jakubovi pouze zavrtěla hlavou, neměla náladu. Pohladil ji rukou po vlasech a šeptal ji do ucha.

„Mohli bychom si promluvit? Někde o samotě? “

Jenže Lenka nechtěla, Jakub se snažil o to, aby byli jen spolu, aby ji konečně mohl políbit a říct ji, že mu pobláznila hlavu. Nevěděl, co se stalo, v té kuchyni by mu podlehla na místě a teď? Že by ji někdo něco napovídal o jeho minulosti? Nevěděl, nechtěl se ptát, nechtěl vůbec mluvit, ale jak měl přimět Lenku, aby mu věnovala alespoň kratičký pohled?

„Prosím. “

Lenka nereagovala, nebyl na ni ani náznak pohybu, jako by ji byl lhostejný, ale nebyl, věděl to. Naklonil se k ní ještě blíž a políbil ji na ucho. Přeběhl ji mráz po zádech, konečně se trochu pohnula, Jakubovi svitla malá naděje.

„Jakube, já ……… “

Chtěla říct nemůžu, ale neřekla, když se na něj otočila a spatřila zase ty jeho oči, všechno bylo jasné, přála si, aby se na ni vrhnul a zasypal ji polibky, místo toho jen zašeptal:

„Za 10 minut v pokoji pro hosty, budu čekat. “

Jen to dořekl, zmizel. Nečekal na odpověď, viděl, že Lenku obměkčil, byl si jistý, že přijde.

---