Duch od potoka

   Zasmušilá postava se skláněla nad hladinu potoka. Na nebe vystupovaly hvězdy. Hledíc do potemnělých vod, šeptala si něco pro sebe a kdyby byl v tu chvíli někdo nablízku, snad by rozpoznal slova: „Proč jen padl i druhý z desítky?“

   Byla oděna v černé, obuta v podivné boty a na její hrudi odrážel jakýsi stříbrný šperk poslední zbytky denního světla. „Tolik rudé na bojišti…řady obránců řídly…ale já musel!“ Narovnala se v prchavém rozhodnutí a vzápětí opět sklonila hlavu. „Ne, nikdy mě nepřijmou.“

   Další desítky minut přešlapoval duch s bledou, téměř průsvitnou tváří na břehu a nejistě přemítal, jako už dlouhá léta předtím. Pak se konečně rozhodl a krokem, který měl vyhlížet pevně, zamířil k osvětlenému stavení na okraji města. Šel stále pomaleji a doléhal k němu hlomoz z onoho hostince.

   Odhodlal se vstoupit dovnitř. Snažil se zakrývat svou tvář a nenápadně usedl k prázdnému stolu v nejtemnějším koutě. Jeho srdce tlouklo jako zběsilé. Vystrašeně si prohlížel ostatní návštěvníky hospody. Trochu se mu ulevilo, když nikoho z nich neznal. Pak se k němu přikolébal hostinský. „Co to bude, cizinče?“ S tváří upřenou na popraskané dřevo stolu zamumlal muž: „Pivo…“ Hostinský najednou pojal podezření. Masitými prsty uchopil cizince za bradu a pozvedl ji, aby mu nahlédl do obličeje.

   „Ale, to jsou k nám hosti!“ podivil se. „Co ty tady chceš? Copak jsme tě odsud už jedenkrát nevynesli v zubech? Mazej, než tě…“ „Vy si mě snad s někým pletete…“, pokusil se muž bránit. „To tak, chlape, já si tě moc dobře pamatuju. Ty jsi ten holomek, co proti nám v sedmašedesátým pískl dvě penalty! Máme tě hodit do potoka ještě jednou? Tak padej!“

   Duch se zdrceně vyšoural z hospody a vrátil se k potoku. Rozhodl se, že nevrátí dříve, než za dvě století.