blazen 1

Venku mrzlo, ale sníh nepadal. Seděla venku jen v tričku a kouřila, jako by to měla být poslední cigareta. Pak si třesoucí rukou zapálila další.

Její tělo se třáslo zimou, ale zdálo se, jako by chlad necítila. Možná se ho snažila necítit.

Ruce už měla celé červené, oči opuchlé a omrzlé od toho, jak plakala.

Tuhle cigaretu kouřila klidněji.

Chtěla ji típnout a pozorovala svou levou ruku, jako by ji snad chtěla zadusit o dlaň. Ale rozmyslela si to a nedopalek odhodila. Sáhla vedle sebe, kde měla otcův nůž. Vytáhla ho z pouzdra a zase začala svůj krvavý rituál.

Když měla pořezanou jednu dlaň, pokračovala na druhé, jako vždycky. Teď sebou neměla obvaz, aby si dala ruce do pořádku. Vlastně právě proto ho nebrala.

Zase byla na dně, a tak se dívala, jak krev z jejích dlaní skapává do bílého sněhu.

V úplňku krev viděla velmi dobře, ale zle se jí z toho neudělalo. Právě naopak, líbilo se jí to, dávalo jí to pocit svobody.

Zvláštní, cítila se nesvázaná pouze v takových chvílích.

Už neplakala. Zase se chvíli dívala na to, jak krev skapává do sněhu, když uslyšela JEJÍ křik. Chtěla po ní, aby se vrátila domů a to okamžitě.

Podívala se k domovu. Její pohled byl bázlivý, utrápený a plný odporu k tomu aby se vrátila.

Zatřásla se zimou. Teprve teď ji pocítila.

Sáhla po krabičce a zapálila si další. Než ji dokouřila slyšela JI ještě několikrát. Ani jednou jí neodpověděla, protože JI odpověď stejně nezajímala. ONA nečekala na odpovědi, chtěla jen splnění jejího příkazu.

Když dokouřila, vzala nůž a podívala se k domovu. Přemýšlela, jestli má vůbec smysl se vracet. Celou cestu domů o tom uvažovala.

To zima ji zahnala do domu. ONA už stála ve dveřích.

„Kouřila jsi?“ vyštěkla na ni.

„Kouřila.“ Dostala velkou ránu, která ji odhodila na zeď.

„Zmiz mi z očí. Táhni do svého pokoje a počkej na trest!“

Nevydala ani hlásku. Sesbírala se ze země a šla do koupelny.

Naštěstí ji neviděla, jinak by si ruce zavázat nemohla. Krev už byla většinou zaschlá, tak si umyla ruce a zavázala je.

Když přišla konečně do pokoje, pečlivě schovala nůž a lehla si na postel. Podívala se do stropu a zašeptala: „Kolikrát ještě?“.