Květina

Květina

Květina květinka, Chcípla mi v dlani.

Chtěla jsem ji pro babičku, jenže když jsem hledala ji,

Už druhý den a ona nikde,

Vždyť zemřela, podívej se na ni.

Černá rakev, zlatý kříž.

Tupě dojemná hudba, děsuplný kněz.

Na rakvi jen věnec z květin, podobných té co uvadla,

Na něm bílá stuha, zas to zlaté písmo,

Nápis ´S láskou pravnoučátka´

Komu slz by neupadlo, za životem spadla mříž.

Upřímnou soustrast.

Každý rukou potřásá, do očí se bojí hledět,

Avšak i jen upřímný pohled pomoci by mohl.

Vím, život jde dál,

Kdo ale to prázdné místo v srdci lidském vyplní?

Nezbývá nic než jen čekat,

A  při čekání sedět.

Každičký den jezdím kolem jejího domu,

Bráním se pohledu na něj.

Vždyť ten byt je celý prázdný,

Dřív jsem chodila tam, dělat radost někomu…

Přemýšlím, co pro mě smrt znamená,

Je to nová věc v životě mém.

Při myšlence na lásku, kterou ani vyjádřit člověk nestihl,

Tak náhle podlamují se mi kolena.

Ale dost už o smrti,

Vždyť jak se říká, Vzpomínka zůstane.

Ta dobrá, ale i ta špatná.

Jedno mi však utkvělo navždy,

Pohled na ni, ležící na nemocničním lůžku.

Ten pohled, ta bledost.

Do hlavy jsem nasála pach smrti.

Cítila jsem, že už nikdy nevstane.

Naděje též zůstala, ale jen chabě matná,

Ale neboj, slzy oschly, i ty z nemocniční dlažby.

Měla jsem tě ráda, vážně.

Nevím, zda jsem ti to kdy řekla, ale vím,

Že tys to věděla.

A i přes to, teď ti to říkám:

Babi, mám tě moc ráda, a vždycky budu..

Bez ostychů, srdcem svým.