Proboha proč?

Proboha proč?

Už  od malička jsem byla děsnej parchant. Začalo to v porodnici. Byla jsem jediné řvoucí  dítě na jezdícím stole s novorozeňaty. Máma říká, že ten řev slyšela až z konce chodby.  Doktoři dali přezdívku křikloun.  Prý jsem se vztekala až jsem byla rudofialová a nejednou musela máma volat doktory, protože měla strach, že se dusím.  Neudusila jsem se. Myslím, že to  tátu dodnes mrzí.

 Ve dvou letech mě máma strčila do jeslí. Sice jsem na to ještě neměla věk, ale už mě měla pokrk. Nejspíš dala nějakej ten peníz vychovatelce.  Z té doby si moc nepamatuji. Mezi děckama se mi nejspíš líbilo a bylo to moje nejklidnější období. No, když opomenu korálky v nose a spolknuté figurky od Člověče nezlob se, které ze mě musely co chvíle vychovatelky páčit.

Problém nastal zase až jsem musela do školy. Vůbec se mi tam nechtělo. Sedět jako bluma v lavici a nemoct nikam jít, to nebylo nic pro mě! Naši se snažili vylíčit mi školu v těch nejrůžovějších barvách. Ale měli smůlu. Kamarádila jsem totiž s místním grázlem Tondou. Řekl mi popravdě, jak to se školou vypadá a že se mám na ni vysrat. Jo, přesně tak to řekl. Vysrat se na školu!

Bohužel, to nešlo. Prvního září mi naši nasadili popruhy na záda a já jako osedlaná kobyla smutně kráčela v tom průvodu prvňáčků a Tonda na mě z dálky ukazoval dlouhej nos do té doby, dokud mu jeho podsaditá matka neuštědřila pořádnej pohlavek.

Za učitelku jsem vyfasovala statnou padesátnici Libuši Královou. Posadila mě do první lavice, protože jsem byla nejmenší ze třídy. Pak nás hezky přivítala a řekla, že udělá všechno proto, aby se nám ve škole líbilo. Odfrkla jsem si. Přesně jak říkal Toncek. Nejdřív ti budou mazat med kolem huby a pak ti ze života udělají peklo. Toncek byl vůbec děsně chytrej a uměl strašně dlouze prdět. V tom se mu nikdo nevyrovnal. Kluci několikrát pořádali závody a já jsem vybírala sázky. Byla to pro mě pocta, protože holky mezi sebe kluci nikdy moc nebrali.

Škola mi fakt moc nešla. V některých předmětech jsem skoro usínala, ale protože jsem pořád seděla v první lavici, často jsem sklízela káravé pohledy učitelky Králové.

Na konci třetí třídy  mi hrozila čtverka z matematiky.

- Tak co s tebou Baruško?, podívala se na mě Králová a já se rozbrečela jako želva. To mě taky naučil Toncek. Říkal, že když je nejhůř, mám se rozbrečet. Tak jsem stála u tabule a po tvářích se mi koulely slzy jako hrách!

Králová znejistěla.

- Tak víš co, tentokrát ti teda tu čtverku nedám, ale musíš mi slíbit, že se příští rok polepšíš.

To určitě, ušklíbla jsem se v duchu. Navenek jsem však sklopila hlavu a kývala s ní jako osel. Upřela jsem na ni své andělsky modré oči a bylo po čtverce. Potom jsem paní učitelce hezky poděkovala a po škole až byla všechna děcka pryč jsem vyryla na stěnu hlavní budovy nápis  učitelka Králová je vylízaná slepyce.

Druhý den byl kvůli tomu děsnej šrumec. Pátralo se a pátralo. Nakonec to přišili Kájovi  Kučerovi. Chodil s námi do třídy. Školník ho tam nachytal když se šel vyčůrat do keřů zdobících okolí školy. A protože nikoho jinýho tam v té době neviděli, hodili to na něj, i když se dušoval, že to neudělal. Navíc on tu čtyřku z matiky od paní učitelky dostal. Seděla jsem v lavici a pobaveně jsem pozorovala třesoucí se Kájovu rozsolovitou bradu. Na vysvědčení se mu potom objevila ředitelská důtka a mě krásná trojka z matematiky.

Pak přišla puberta. Toncek se mnou přestal kamarádit. Prý je to pod jeho úroveň kamarádit se s mladší holkou. Kdybych prý alespoň měla prsa… ale takhle. Dělala jsem, že mi to nevadí, ale doma jsem kvůli tomu brečela. Stála jsem dlouhou dobu před zrcadlem a prohlížela si prsa. No nebyly tam! A ani později se to bohužel nijak výrazně nezměnilo.

Po základce jsem šla na učňák. Nikam jinam mě samozřejmě s mýma známkama nevzali. Měla ze mě být krejčová. Ale kupodivu mě to docela bavilo. Učení jsem jako obvykle flákala, ale v odborných předmětech , jsem nad ostatníma vynikala. Celý hodiny jsem doma dokázala sedět nad módními časopisy  a zasněně do nich hledět. Jednou jsme s holkama ze třídy v jednom obchoďáku  objevili nádherný rifle. Jenomže stály přes tři tisíce… Něco mě napadlo. Máma měla odpolední a táta byl se mnou doma sám. Přišourala jsem se do obýváku a sedla si naproti němu.

- Tati, začala jsem opatrně. – V obchodě měli strašně hezký rifle a já bych si je moc přála.

Otec sáhl do zadní kapsy u kalhot, vytáhl peněženku a z ní pětistovku. Beze slov mi ji podával a naznačil mi abych vypadla, protože v televizi dávají hokej.

- No, jenomže ty rifle stojí tři tisíce!

- Cože!? No ty ses snad zbláznila! Kus hadru za tři tisíce! Na to zapomeň děvče!

Dala jsem oči v sloup. – Ale tati…

- Ne! A už jsem řekl. A vůbec, za co bys je vlastně měla dostat? Od základky jsi samá čtverka a poznámka!

- Tak koupíš nebo nekoupíš?, opakovala jsem si pořád svoje.

- Ne a už jsem řekl!

- Hm, tak řeknu mámě, že jí léta  zahejbáš s tou prodavačkou z drogérie…

 Nastala minuta ticha. Otec na mě nevěřícně zíral. Netušil chudák stará, že jsme ho s Tonckem ještě jako malý haranti, viděli jak se s ní mucká v průchodě. Pak se to stala naše oblíbená hra. Pokaždé jsme ho sledovali a pokaždé vešel do stejnýho domu a dveří. Připadalo mi to tak ubohý. Kdyby je alespoň střídal. Nebo si našel nějakou atraktivní koc, ale ta ženská byla skoro stejná jako naše máma. Tuctovka. Dodneška nevím, co u ní vlastně hledal.

- To nemyslíš vážně?, zeptal se mě přiškrceným hlasem.

- Ale myslím, odsekla jsem mu. –Tak koupíš, nebo nekoupíš?

….Rifle mi seděli úplně fantasticky! Měla jsem z nich nesmírnou radost! Ještě ten večer jsem mámě všechno řekla…

Krátce po mých dvacátých narozeninách jsem se poprvé zamilovala. Byl fantastickej! Jmenoval se Michal a dělal sklenáře. Poznala jsem ho, když nám ve vchodě jeden vožrala vymlátil sklo u dveří a on ho přišel zasklít.

Začali jsme spolu chodit a později i bydlet. Byla jsem jako vyměněná. Prala jsem, vařila uklízela, no hotová domácí puťka! Nejvíc jsem se vždycky těšila do postele. Michal totiž šukal jako ďábel! Byl to nejlepší, co mě v životě potkalo…

 Teď sedím  na vypůjčené posteli od mé kamarádky a v ruce svírám láhev Vermuta. Okolí se mi již značně mlží…Asi budu blít!

Před měsícem se totiž  na mě můj šukající ďábel vysral! Teď píchá tu blonďatou čubku odnaproti, co si k nám pořád chodila něco vypůjčovat. Samozřejmě nevratně. Nakonec si půjčila i Michala. Nenávratně!

Před pár dny mě ten parchant vyhodil i z bytu. Na věci které jsem tam měla mi stačila jedna igelitka…

Jedna má kamarádka mě vzala k sobě.  Dočasně samozřejmě! Volala jsem i domů, jestli se můžu vrátit. Matka by mě vzala, ale otec jí to zakázal! Od toho incidentu o mě nechtěl slyšet.

Najednou mi prostě nezbylo vůbec nic…

Vlastně něco přece… Pozitivní těhotenský test!