Epilog

Nenaplněné sny

zamotané v pavučině nenávratna.

Být herečkou, letuškou, či kadeřnicí.

To všechno jsi kdysi chtěla.

Teď ležíš na lůžku,

sirénu sanitního vozu

vnímáš jen vzdáleně.

Touha zachraňovat lidské životy

přivedla tě nejprve na zdravotní školu,

později medicína a práce na ARu.

Kolik lidí ti vděčí za to,

že jsou stále ještě na světě,

zatímco tvá duše ho právě opouští.

...

Ten večer jela jsi do služby,

nasedla do svého auta

a po cestě přemýšlela,

proč tvůj syn přinesl už další čtyřku

z matematiky.

"Měla bych se s ním učit"

řekla sis.

"Hned zítra až přijde ze školy

sedneme si spolu k psacímu stolu

a pokusím se mu poradit.

Jestli bude chtít.

Tak málo toho o něm vím,

od té doby, co odešel jeho otec.

Je mi nějak vzdálen.

Snad mi to neklade za vinu?

Já za to přece nemohla.

To on se rozhodl pro tu druhou.

Vím, byla jsem stále v práci

a neměla na něj tolik času

jako dřív, když jsme si každé ráno

alespoň u snídaně

povídali o svých problémech.

Touha pomáhat lidem mne oddálila

od těch, které mám nejraději."

Povzdychla si.

...

Ze zamyšlení ji vytrhla dvě světla vozidla,

řítícího se přímo na ni.

...

Nenaplněné sny

zamotané v pavučině nenávratna.

Dobrou dcerou, matkou a slušným člověkem.

Tím vším jsi za svůj život byla.

Život, který ukončil sedmnáctiletý

opilý kluk,

za volantem otcova auta.