Milý Ježíšku....

K zemi se snášela první vánoční vločka, byl druhý prosincový týden a upřímně ta vločka nebyla jistě první, ale v očích malého chlapce byla a dokázala rozjasnit jeho dětskou tvář, jak byl pyšný, že právě on ji viděl – první vánoční vločku. Byl trochu nastydlý a v momentě co popotáhl pihovatým nosíkem, vzduch rozřízl pronikavý hlas: „Mikuláši co zase děláš u toho okna, honem pojď namalovat Ježíškovi přání nebo přijdeš zkrátka!“, volala stará slečna Magda, která se nikdy neprovdala, a jejíž široké boky se náramně při chůzi vlnily, téměř, jako když se rozbouří moře. Její „silnější“ postava ji však nikdy nevadila a dokázala i tak s elegancí procházet dětským domovem a organizovat co se dalo.

Mikuláš s sebou trhl, jednak její řízný hlas dokázal naplnit celou budovu, natož malé ouško a jednak neměl své jméno rád. Bylo mu teprve pět let, ale už cítil jako nespravedlnost, že má takové jméno. Pravda neobyčejné, ale právě…a na vánoce mu vadilo dvojnásob. Je malý, ale už dobře ví, že jméno dostal v předchozím domově, kde byl jako miminko od paní sestřičky, maminku nezná a zlobí se na ni…a jak by ji miloval, kdyby ji znal, to by unesl i stokrát horší jméno. Často na ni myslel jako na vílu, která se jen ztratila v říši pohádek a brzy pro něj přijde, čekal každý den. Jak rostl, vzdával se této iluze a v noci přemýšlel o tom, co mu vyprávěli starší děti, jak „dostávají“ nové rodiče. Docela se mu to zamlouvalo, ale už nedoufal v nějakou změnu, jiný svět než tady ani neznal a jeho věk mu nedovoloval přijímat realitu, kterou slýchával, vždy si ji po svém upravil.

Rozhodl se už jít do velké jídelny, kde se všechny děti shromáždily, aby napsaly svá přání Ježíškovi a vyzdobily to tu vánočně. Nechtěl už podruhé slyšet nervózní hlas paní Magdy. „Ahoj Miky, tady máš pastelku, já už přání namalovala“, oslovila ho malá blonďatá holčička, která s ním kamarádila. Měl Vendulku rád, byla hodná a mile mu říkala Miky, takže vždycky mohl zapomenout na neoblíbeného „Mikuláše“. „Děkuju, ta panenka se ti povedla, určitě dostaneš ještě hezčí“, chtěl jí udělat radost. Očíčka se jí rozzářily a odběhla za Magdou zdobit cukroví. Miky se začínal trochu stydět, jak má Vendulku rád, protože se mu kluci smáli, že holky jsou na nic, umí akorát bulit a kazit jejich lumpárny, přesto se s ní vídal a vždycky se spolu nasmáli a vyměnili hračky.

Letos ho čekal velký úkol, rozhodl se, že už nebude jako prcek přání Ježíškovi malovat, ale, že ho napíše. Škola ho čekala téměř až za rok, ale řádně se připravoval. Tajně byl domluvený se starším klukem Kubou, který už chodil do třetí třídy a naučil ho psát písmena, která potřeboval pro Ježíška. Kuba mu slíbil na svou čest a psí chlup, že to je jejich nejtajnější tajemství a cítil se poctěn, že mu může předat to, co už skvěle ovládá. Miky se za několik týdnů procvičil v písmenkách popředu i pozpátku a nyní si hledal klidný koutek, aby svůj velký den mohl nerušeně naplnit. Rád by přání napsal propisovací tužkou jako velký kluk, ale toho se tady nemohl dočkat, dostali jen pastelky a voskovky. Šikovně si pastelku ořezal, aby se písmena vyjímala a červená se k vánocům hodila. Uvelebil se v koutku u stolku, šibalsky se rozhlédl a začal psát. Písmenka zaplnila papír jedna radost…a „Mikuláši tak co jsi hezkého nakreslil?“, ozvala se Magda a blížila se k němu svým vlnitým krokem, skoro cítil jak se pod židličkou chvějí parkety. Rychle přání nadvakrát přeložil a převazoval mašlí. Podařilo se než se Magda nad ním naklonila a tvář ji zvážněla:“Mikuláši, ty mi to neukážeš?“, řekla vyčítavě, ale s podtónem shovívavosti, který ji byl vlastní, ač působila přísně a „obrovitě“, tak měla laskavé srdce a nikdy nevynucovala pravidla proti zdravému rozumu. „Já prosím myslím, že to smí vědět jen Ježíšek“, odpověděl Miky tak neoblomně, jak jen mu jeho věk dovoloval a srdíčko mu přitom bušilo, jako když rozezníte tisíc bubínků. „Já vím, vím, tak honem s ním do pytle k ostatním, ať mohou být včas u Ježíška“, usmála se a Miky zahlédl její bělostnou řadu zubů.

Nastal večer, bylo po večeři a děti šly ulehnout plny dojmů a očekávání. Miky ještě otálel u čištění zubů, ale už také honem pospíchal spát, když v tom se na chodbě srazil s Vendulkou. Zasmála se: „Taky to nikdy nestíhám s ostatními…Miky dobrou noc.“ „Dobrou noc Vendulko, zítra bychom mohli stavět sněhuláka, víš já dnes viděl tu úplně první vločku“, svěřil se trochu hrdě, ale mile. „Tak jo“, pokývla hlavou, až jí andělské kadeře spadly do obličeje. Voněly heřmánkem a Miky se tajně těšil jak si zítra najde záminku, aby se jich mohl dotknout, hřálo ho u srdíčka, jak mu Vendulka nedávno řekla, že jeho pihovatý nosík je ten nejhezčí co zná. Na chodbě se rozprostřel klid noci a děti tiše oddychovaly, až na Mikiho, který stále před očima viděl zářivá červená písmena, která dohromady tvořila jeho největší přání: PŘEJU SI MAMINKU A TATÍNKA, DĚKUJU JEŽÍŠKU.

Budova dětského domova byla už stará a dříve tu bydlívali šlechtičtí páni. Honosné vybavení se dávno vytratilo a nahradilo ho prosté a účelné, bohužel až moc. Chodby jsou dlouhé, stropy vysoké a ozvěna se tu rozléhá, není nijak příjemná, pokud nějaké děcko pláče nebo někdo hubuje, zato když se zasměje Vendulka, to je zcela něco jiného. Se směsicí pocitů usnul i Miky a velký pokoj plný dětí s postýlkami jedna vedle druhé, zaléval svit měsíce, jasné čisté nebe zvěstovalo na zítra pořádný mráz.

Brzy ráno se v centru Prahy chystal a zdobil velký vánoční strom, pod kterým najdou místo dětská přání. Někteří lidé už chodili pravidelně a měli radost, když se pod strom vracívali s vysněným plyšovým medvědem nebo moderním tričkem. To potom dětská očíčka zářila štěstím. Většina lidí se ve splnění přání každým rokem měnila, byli to lidé majetní, obyčejní i nemajetní, různá směsice. Společné mají jedno – dobré srdce. Václav v této pasáži uklízel každé ráno už tři roky a na vánoce se vždy těšil, byla to příležitost k většímu pozorování lidí a čas mu příjemně ubíhal, když byl velký mráz, tak tajně z kapsy vyndal malou placatku a zahřál se rumem, ale jen trošku, s pitím si to už vyřešil. Dnes ráno kolem desáté už bylo kolem stromu všechno hotovo, přání  z vánočního pytle vyzývavě vykukovala a Václav kolem sbíral poslední smetí, které by to kazilo. Děti má už dávno velké a žijí na druhém konci republiky. Moc se nevídají a nerad o tom přemýšlí, zvlášť o vánocích má pak na krajíčku. Lidé začali přicházet a odcházet, někteří jen tak, jiní s přáním. U některých bylo zřejmé, že se zastavili už s účelem splnit dětské přání, jiní horlivě u stromu debatovali, mají-li se zapojit také. Tato akce každý rok trvala tři dny a celkem šest dní měli „dospěláci“ na to, aby přání uvedli v život.  Václav měl letos našetřené docela pěkné peníze a těšil se jak se se svými dětmi uvidí a bude jim moci nakoupit pěkné dárky. Věděl, že se za něj trochu stydí, ale když mu do telefonu řekli, že se na vánoce neuvidí, až někdy později, tak by se v něm krve nedořezal. Jeli prý na vánoce na Kanáry, skvělá nabídka a budou tam až do Nového roku. Moc dobře rozuměl tomu – někdy později – to vypadá tak na léto, snažil se pro sebe o sarkasmus, ale žaludek měl sevřený a dvakrát si musel loknout z placatky. Letos ho nečekaly pěkné vánoce.

Jak byl Václav smutný, tak se rozhodl, že letos si může dovolit vytáhnout i on z pytle dětské přání a splnit ho. Hned poslední možný den brzy zrána se právě chystal jedno rozbalit, když se ozval hrubý hlas: „ Koukej to tam vrátit pobudo, doufám, že jsi neukrad nějaké ozdoby“, hulákal z druhého konce šéf ochranky pasáže. Těžko mu Václav vysvětloval svůj záměr a bohužel dostal na hodinu padáka. Hřálo ho vědomí, že nic neprovedl, a že má z čeho vyjít než si najde nové místo, přesto to jedno přání stihl v dlani stisknout a teď ho pohodil doma na stůl. Celý rozčilený se nejdřív musel najíst a napít a trochu si zanadávat. Pak na stůl vytáhl čistý ubrus a rozbalil přání. To co tam stálo mu vyrazilo dech. Chytil hlavu do dlaní a rozhodl se radši jít spát.

Do Štědrého dne zbývaly dva dny a v domově to bylo jak ve vosím úle, děti poletovaly, zdobily, hrály si a těšily se za zvířátky do ZOO. Akce, které mohly podnikat byly velmi omezené a odkázané na charitu a dobré skutky. Domovu finance stačily tak na běžný provoz a něco navíc bylo vždy důvodem ke svátku. Největším svátkem však bylo, když nějaké dítě odcházelo do nové rodiny. I ti nejmenší věděli, že nemají být smutní, ale radovat se za kamaráda a přát mu štěstí a potom i oni najdou svou rodinu. Samozřejmě realita je trochu krutější, takže každou slzičku nebo závist je těžké potlačovat a trestat.

Děti právě dokončily výzdobu vánočního stromku a po obědě mohly jít stavět sněhuláky. Miky se moc netěšil, protože Vendulka ležela nemocná s chřipkou a také byl celý nesvůj jak dopadne jeho přání.

Václav se ráno rozhodl zajít za pracovnicemi, které vyřizovaly adopci v daném obvodě a najít Mikimu rodiče. Nebývale dlouze se holil a myl, oblékl nejlepší šaty co měl, sice dávno vyšly z módy, ale sekly mu. Pak šlo vše ráz naráz, v kanceláři mu sdělili, že mají kolem pěti párů, které už déle čekají na dítě a pokusí se zhodnotit, jestli by se pro Mikiho některý z nich hodil. Dosavadní kombinace rodič-dítě nevycházely, ačkoli rodiče byli a děti také. Na Štědrý den se manželé Bernátkovi po dlouhé debatě s pracovnicí vypravili do dětského domova. Pro pracovnice nebylo těžké dohledat kdo je Miky a potřebné údaje o něm, a tak mohl nastat dnešní den příležitosti a štěstí pro všechny zúčastněné.

Miky už věděl od Magdy, že si vyžádali jeho papíry, a že se na něj někdo přijde podívat. To už znal a neměl to moc rád, zatím to totiž nevyšlo, ale co, když teď je posílá sám Ježíšek? Asi nemůže čekat do večera, kdy má spoustu jiné práce s plyšovými medvědy, vláčky…..

Také Václav cítil ten den nervozitu, jak jeho snaha dopadne, stejně nervózní byli Bernátkovi, když ráno startovali vůz a odjížděli, zanechávaje za nimi menší vilku ve Vršovicích. Paní měla pobledlou pleť a stále z čela odhazovala neposlušný pramen kaštanových vlasů. Jindřich cítil v srdci jistotu, že tentokrát to musí vyjít, v tom v něm hrklo, že nechali pro Mikuláška doma dárek, polilo ho horko, ale neřekl nic. Lucie by se snad kvůli tomu mohla v tomto momentě rozplakat a to se jim do papírů o duševní a vztahové vyrovnanosti nehodilo. Nebylo divu, že po tom čím museli projít, měl někdy pokřivené smýšlení jen proto, aby byl „dost dobrý otec“. Lucie se na něj křečovitě usmála a on ji pohladil po tváři, ale honem se vrátil k řízení, protože provoz houstl a musel dávat pozor na cestu.

Miky byl čistě vykoupaný, oblečený a měl spořádaně čekat u Magdy v kanceláři na nové rodiče. Měl ještě půl hodinu čas a to je pro takové dítě sakra dlouhá doba spořádaně čekat. Cítil však vážnost situace, a tak se rozhodl být hodný. Za dalších deset minut se zvedl a vydal se za Vendulkou, tím přece nemůže nic zkazit. Vendulka ležela zachumlaná v postýlce a právě upíjela teplý čaj, na posteli rozloženo pár hraček. Bylo vidět, že jedna je její a ostatní ji děti půjčily, že je nemocná. Jejich stav přesně odpovídal jejich stáří a tomu, že prošly nejedněmi dětskými ručičkami. „Ahoj, nezlobíš se viď, že přijdou…“, začal provinile Miky. „Vůbec ne, ale budeš mi psát, teď vím, že už to umíš“, řekla upřímně Vendulka se šibalskou jiskrou v oku. „Já budu za tebou i jezdit a jestli mi to nedovolí tak uteču“, bojovně odvětil. Chvíli si povídali a pak Miky raději už šel, aby mohl zase spořádaně čekat.

„Jedeme o čtvrt hodinu pozdě“, pronesla s obavou Lucie. „Z toho nebudeme dělat tragédii miláčku“, opáčil Jindřich a ještě pod knírka pronesl něco o hustotě provozu. V jednací kanceláři už je čekali a ani slovem jim nic nevyčetli. Lucie dostala v teple zdravou barvu do tváří a Jindřich se trochu uvolnil. „Tak pojďte za Mikulášem, už čeká“, vyzvala je paní Helena, řídící domova. Tato elegantní vysoká a štíhlá dáma byla pravým opakem vedle Magdy, ale obě měly dobré srdce, a to je pro jeden dětský domov dar. Zaklepali a vstoupili do dveří kanceláře Magdy, ta vyskočila jako laňka při těle, popadla něžně Mikiho za límec a kolem ramen a už oba stáli tváří v tvář před Bernátkovými a paní Helenou. Chvíle napětí a zvědavých pohledů byla přerušena Jindřichem:“ Tak Miky já jsem Jindřich a to je Lucie, byli bychom moc rádi, kdybys u nás našel hezký domov“, pronesl do ticha a odmlčel se. „Ježíšek na mě nezapomněl, už mám zabaleno“, rozzářil se Miky. Zezadu cítil malý pohlavek od Magdy, asi, že je moc „hr“ a chce hned odjet. Lucie se naklonila Mikiho jemně políbit, aby se nevyplašil, ale on se jí přímo vrhl kolem krku a za chvíli i na Jindřicha. Do toho všeho vykřikoval, že se mu moc líbí noví rodiče, děkoval Ježíškovi a sliboval jak bude hodný.

Ze všech spadla nervozita a následovalo jen štěstí, na zapomenutý dárek pro Mikiho si nikdo nevzpomněl. Vendulku jezdil ještě následující tři roky navštěvovat s rodiči do domova než i ona našla svou rodinu. A Václav? Ten nikdy na tyto vánoce nezapomněl. Stejně jako všichni ostatní. Pokud by vám letos přišel od Václava vánoční pohled z Kanárských ostrovů, tak se nedivte, chtěl být prostě se svými dětmi.