V OBLEŽENÍ-2

Ranní mlha zahalovala hradby na kterých se pohybovaly postavy vojáků na stráži. Asim zamyšleně stál u děla, u něhož bylo hromada kamenných a železných koulí. Pozorně se díval do prostoru před hradbami, který se utápěl v mlze. Ta zakrývala mohutné vojsko Navaru, chystající se k útoku na hradby.
„Až se ta mlha zvedne, tak Navarové určitě zaútočí,“ ozval se náhle hlas Imara.
„To se dá předpokládat. Nejprve zasypou hradby koulema z děl a katapultů,“ mínil Asim.
„Kolik se jich tak na nás vrhne?“
„Hordy a hordy.“
„Před dávnými věky ke královskému městu přitáhli taky dobyvatelé. A když bylo obráncům nejhůře, tak z hor přišla mohutná armáda kamenných vojáků, kteří útočníky zahnali na panický ústup.“
„Potom, co jsem zažil v průsmyku a nejenom tam, začínám věřit ledasčemu,“ mínil Asim.
„V tý pověsti se taky praví, že to kamenný vojsko vedl drak, který spí spolu s těma vojákama v podzemí. A když je probuzen, tak vzbudí to vojsko.“
„To aby toho draka někdo rychle vzbudil,“ řekl Asim.
„Potíž je v tom, že nikdo neví, kde přesně v horách je to místo.“
„To je špatný.“
„V královský knihovně by vo tom v nějaký knize mohla být zmínka.“
„Tak utíkej rychle do tý knihovny. Jsme v situaci, kdy musíme zkusit všechno. Král určitě nebude proti.“
„Jasně. Stanu se na čas knihomolem, i když bych byl radši tady na hradbách.“
„Třeba tam budeš užitečnější než tady.“
  O něco později po cestě od hradeb uháněl tryskem kůň v jehož sedle seděl Imar. Mezitím se mlha začala pozvolna zvedat a první nesmělé paprsky dopadly na hradby.
  K obráncům královského města dolehlo vzdálené zlověstné bubnování, které dávalo tušit, že Navarové se chystají k útoku. Asim stál s několika muži na jedné s věží a bedlivě sledoval krajinu. Nad ní se pozvolna rozplývaly cáry mlhy. Brzo v dálce rozpoznal velké množstvích katapultů, které navarští bojovníci spolu s děly dotáhli do takové vzdálenosti, aby mohli dostřelit na hradby. O něco později se ve zvlněné krajině objevil jedoucí jezdec, který se zastavil několik desítek metrů před uzavřenou bránou.
„Votevřte bránu. Jedu ven!“ zvolal Asim a za chvíli nasedl na svého koně a vyjel bránou před hradby. Poté dojel před navarského jezdce, který se tvářil výhružně a pohrdavě.
„Mám vám vyřídit vzkaz  vod našeho krále,“ sdělil ostře Asimovi.
„Poslouchám.“
„Vaše město voblehl nespočet našich bojovníků. Nemáte šanci na vítězství. Je zbytečné, aby jste umírali v předem prohraný bitvě.“
„Tak nespočet bojovníku. Koukám, že moc počítat neumíte, když ani nevíte kolik vás je,“ řekl Asim a Navarovi v obličeji zacukalo.
„Máme tolik děl a katapultů, že na hradby bude pršet déšť koulí!“ vyhrkl.
„To je dobře. My je vám budeme rádi vracet. I u vás zaprší.“
„Když vystřelíme šípy, tak jejich množství zastíní slunce!“
„Budeme tedy bojovat ve stínu. Vzkaž vašemu králi, že my se budeme bít na hradbách, za hradbami i ve městě!“
„Je to vaše rozhodnutí! Budiž k vám smrt milosrdná!“
„Lepší smrt, než otroctví!“
Navar se ušklíbl, otočil koně a  tryskem uháněl pryč. Asim se zase rozjel k hradbám, načež k jeho sluchu dolehlo víření bubnů, které se stupňovalo.

                                      KONEC DRUHÉ ČÁSTI