Pohádka Nepohádka

Bylo či nebylo, malé či velké království Velké E v širém světě, ničím nerušené, žilo jen samo pro sebe. Všichni se tam měli dobře. Žil v něm i malý princ Emánek. Byl synem tamějšího krále Eduarda a královny Emílie. Malé rozkošné děťátko, čisté, ničím neposkvrněné. Maminka královna jej dobře vychovávala jako svého jediného synáčka, ale při porodu druhého děťátka zemřela a nenarozené miminko s ní.

Emánek, ještě nemluvně, z toho neměl pranic rozumu a šťastně rostl dál mezi smutným dvorem. Když hošíkovi bylo již kolem šesti let, zvídavě se začal vyptávat, proč je král tak smutný a zahořklý, začalo ho zajímat, co je mimo zámek, avšak vůbec ho nenapadlo ptát se po mamince. Jednou jel dorůstající princ s družinou poprvé na lov. Potkali v lese na palouku veselé, roztančené děvčátko. Prince to překvapilo, seskočil z koně a optal se jí: “Pročpak tady takhle sama v lese tančíš ?” “Dobrý den”, odvětila lehce, “víte princi, člověk má z té krásné provoněné přírody a podobných maličkostí takovou radost, že jen vyběhne ven a dýchá.” Skoro neviditelně se uklonila, usmála a rozeběhla se pryč. Prince to tak zarazilo a překvapilo, že může existovat taková čistá radost nad něčím tak samozřejmým jako příroda, že se jel optat a svěřit své nejmilejší chůvě, která byla tak trochu čarodějnice. Čarodějka Elkamá mu na to řekla: “Taková nepatrná maličkost o které sis myslel, že Ti nic neudělá, Tě ovlivnila natolik, že ti to změnilo celý dosavadní smysl života. Kolik dalších menších či větších maličkostí tě ovlivnilo? Smrt matky, které nevěnuješ pražádnou pozornost, smutný král i celý dvůr, les, tráva, ptáci, bohatství, to tančící děvčátko a nakonec i to pro tebe neznámé...Víš moje princátko, ovlivňuje Tě úplně všechno, to co sám prožiješ tak i to co Ti někdo poví. Něco špatně a něco dobře. Když se zařekneš, že se nenecháš ničím ovlivňovat, tak opět budeš ovlivňovaný tím, že se nechceš nechat ovlivňovat...Tomu se nevyhneš!”