Balada

Je tma,je ticho.
Půlnoc ta stará nevděčnice,

s ní její sestra únava,
se tiše kradou do světnice.

Už půlnoc odbyla,
a sama noc už spí,

jen bledý mládenec
bdí vleže v posteli.

Bdí vleže v posteli,
vduchu si naříká,
je mu jak kdyby ho

vraždili zaživa.

Za čelem vysokým,
hryže mu myšlenka:
"Co asi dnes v noci
dělá má milenka?"

"Rozmilá dívenka,
květ mého žití,

proč její okenko
do noci svítí?"

"Svítí li okénko,

svítí aj setnička,
jestlipak nespí i
mé milé suknička?"

"Jestlipak vzhůru je,
točí se ve víru

důvěrných poklonek,
milostných manýrů."

Odbila hodina,

okénko zhasíná.
"Jestlipak v náručí

jiného usíná?"

Mládenec nevzlyká,

jen hledí do noci:
"Nejspíš ti má milá
už není pomoci!"

"Už není pomoci,

už není naděje,
že v tobě kapička
lásky se naděje."

"Ach,lásko marnivá,
co jsi to ztropila,

že jsi mi milou mou,
jinému slíbila."

Z ranního rozbřesku,
mládenec tiše vstal,
za milou do mlhy

se vydával.

A ranní sluníčko

zalevá světničku,
šimrá tu dívenku,
šimrá ji na líčku.

A ranní sluníčko,
zalilo světničku,
mládence,panenku,

i krve kapičku.

Krvavá kapička
na ostří sekyrky,

mládenec rozsekal
milou svou na dílky.