Dříve než...

Smáčela vlasy

a nevšimla si,

že pramen touhy

ješitné strouhy

   už dlouho vysychá.

Tak jako voda,

co lodivoda

utopit chtěla

a záhy zřela,

  že dávno nedýchá.

I  my jsme pluli,

svá srdce zuli

a na dně bárky

se pěnou z psárky

  po ploskách toulali.

Bylo tak krásně,

my v proudu básně,

žilou se nesli,

až k srdci klesli,

  hladinou stoupali.

Na spáncích  duhy

jediné stuhy

od pólu k pólu

jen my dva spolu,

  přesto se ztratili.

Než toulek vlasy,

rozmotali si,

srdce obutá,

ústa zamknutá,

  na břeh se vrátili.