V obchodě

Stál tam a nemohl spustit oči z té roztomilé malé krabičky. Přemýšlel, co ho k ní tak silného může táhnout. Nechápal to. Chtěl se pohnout, ale jeho nohy ho zradily jako Kain Ábela. Jakoby mu chtěly naznačit, že pokut to nevezme, nepohnou se a nechají ho bezmocně stát v této úzké uličce, šeře osvětlené, v této malé prodejně s několika starými prodavačkami, které měly plné ruce práce s doplňováním zboží a hlídáním. Rozhlédl se. Žádná si ho nevšímala. Viděl, jak se jedna z nich naproti u regálu shýbá a sahá do krabice pro zboží. Měla světlé vlasy, které ji pomalu odrůstaly a odkrývaly kořínky tmavé barvy. Byly sepnuté v culíku, poslušně a pod tíhou své mastnoty se mrtvě dotýkaly ženiných lopatek. Bílý plášť skrýval mohutné tělo s tukovými zásobami. Na těle se tvořily obrovské vlny, každým pohybem se proměňovaly jako plastelína. A její ruce ověšené svislou kůží kmitaly a kmitaly. Pravá z nich držela pevně jakýsi cvakající přístroj. Domníval se, že se tomu říká pistole. Každým tím zvukem se na zboží ukázal malý štítek s cenou. Žena byla zaměstnaná, nevšimne si ho. Otočil se doleva. V provozu byly dvě kasy. U jedné seděla mladá, docela sympatická dívka. Černé vlasy s lesklým nádechem byly nakrátko střižené, rozlévaly se podél hlavy k ušním lalůčkům. Byla nemotorná. Na čele se jako drobné perly třpytily kapky potu. Nejspíše se ještě zaučuje. Druhá prodavačka byla starší, silnější. Obě měly zrovna plné ruce práce, ale jakmile se té starší naskytla příležitost, ihned se nahnula k mladší a rychle jí podávala kdejaké banální rady. Usoudil, že tyto ženy si ho také nemusí všimnout. Otočil hlavu doprava a tam nikoho nenalezl. Jen v dálce u pultu s masnými výrobky stála žena a krájela salám. Má takovou příležitost… „Využij ji!“radí mu ten malý a přesto rostoucí panáček sídlící v jeho mozku. Kolikrát ho už poslechl? A jak to vždy dopadlo? Přeci dobře… Nechtěl, ale copak se dá odporovat svému vlastnímu srdci? Ten chtivý egoista ho hryzal do obou srdečních komor, protékal jimi a každou buňku ovlivnil svými dokonalými žvásty. Tělo podléhalo, kdy přijde na řadu mozek? Zaťal prsty a ucítil příjemnou a přesto bolestivou příchuť nehtů. Ta malá krabička před ním v regále na něj působila jako modla, přes kterou může alespoň na chvíli pocítit klid. Alespoň na malou chvilku… Přes všechno zboží, přes všechny ostatní malé krabičky dokázal vnímat jen tuto. Malou a drobnou. Ve tvaru kvádru  s tmavě modrým obalem a poskvrněnou písmem. Povzdychl si, jakoby chtěl ten pocit ze sebe vyhnat, ale místo toho se ještě znásobil. Projela jím vzduchová bublina, která bouřila jeho krev, vnitřnosti. Nutila ho buď se vyzvracet nebo to udělat. Ukrást to! Tu malou krabičku žvýkaček. A teď už věděl, že to udělá. Věděl to, jako ví jasnovidec svůj osud. Zaťal zuby, natáhl ruku s úhledně střiženými nehty a čistými dlaněmi a jemně se dotkl krabičky. Jako blesk vztyčila jeho tělo síla a energie tohoto činu. Jakoby ta malá věc měla v sobě božský obsah, který každého naplní neočekávanou bolestí a přesto slastí. Neobyčejnou rychlostí skončila v jeho kapse. V kapse čistých a nových kalhot. Hřála ho tam, laskala jeho tělo. Jakoby se nic nestalo, utáhl si kravatu s modrými proužky a zkontroloval si límeček košile. Ucítil na čele a podél kořínků vlasů krůpěje potu, líbilo se mu to. Líbilo se mu to snad více než vzrušení při sexu, více než napětí při hokejovém zápase. Pomalu a jistým krokem šel podél regálů, do košíku hodil pár drobností a přešel k pokladně. Zaplatil tisícovou bankovkou a s hřejivým pocitem u srdce a v kapse kalhot se vydal domů.