Padlí andělé

Chtěla jsem popsat krásu života,

ale místo toho jsem viděla umírat padlé anděly.

A mně po tváři netekla jediná slza.

Smrt v černým rubáši jim ocelovými okovy

pevně svazovala křídla,

aby krvežízniví havrani mohli snadněji

orvat peří do masa.

A já je nelitovala.

Slyšela jsem jejich poslední slova,

která šeptali do podušek z hlíny „Carpe diem.“

Na tváři se jim vznášel úsměv,

který nepůsobil přiznáním smrtelných hříchů.

A snad jsem jim záviděla jejich volnost.

V němém gestu, jako by se ptali,

odkdy se touha po svobodě stala prokletím,

upírali skelné oči k Nebi,

které je vyhnalo ze svého Ráje.

A já ani nevěděla proč.

Přesto jsem jim to dávala za vinu. 

Nikdy nebylo snazší nazvat je Zrádci Bohů než teď…

Rudá krev se nevsakovala do země.

Matka Příroda ji odmítla přijmout.

Měl to být trest za odvahu?

Jejich smrt náhle zabolela.

Bylo to ironické,

ale  já poprvé zaplakala…