Džbán

Byl den jak květ, pták pěl, klas zrál, a nad vším jas. Jen hvozd se tměl... Kdo by se bál?

Ten den byl trh a já tam šel. Tu zřel jsem džbán. Ten džbán se skvěl a já ho chtěl, však měl jsem míň, než stál. I tak jsem si ho na dluh vzal.

Ten džbán měl moc – skryl se v něm duch (ne džin!), tak byl jsem rád za ten div. Hlas se mi chvěl, když děl jsem tak: "Hej ty tam, mám hlad!"

...A duch se smál, že to je fór, že prý snad džin by mi dal jíst a pít i džus – on však ne. A pak šel spát.

"Tak to ne!" měl jsem vztek, však duch spal dál.

"Pojď ven," řval jsem a klel a džbán mi při tom na zem spad' – byl na něm však jen šrám.

To už duch vstal, měl zlost, a kdo ví, snad by mě byl zbil...

Uf, šel ke mně muž a duch se skryl.

Co teď? Ten duch byl zlý a já chtěl jen dát pryč ten krám, nic víc.

"Chceš džbán?" řku.

Muž však děl: "Ne. Mám jich už dost." ...A šel.

Co já teď s ním? Kam ho mám dát? Kdo jen moh? by tu věc chtít?

Tak džbán jsem na zem dal, ať dál si tu dlí sám, vždyť mám s ním jen kříž. Však vzal ho pes a za mnou se s ním hnal. Byl u mne hned, než řek' bys švec.

Stál jsem jak sloup. Co teď? Co dál? Ach, vem ho čert – či ďas!

...A hle, jen jsem to řek', hned tam stál. Ten zrak! Ten dech! Byl to on.

"Tak jsem tu," smál se. "Jdu si pro ten džbán."

"Co za to chceš," ptal jsem se.

"Však ty víš... Tak to zvaž."

"Vem si ten krám! Já chci mít klid! A zmiz!"

"Jak chceš... Za rok se těš!"

Tak rok jsem žil a měl jsem strach, ó, byl jsem mlád a chtěl žít dál.

Byl den jak květ, pták pěl, klas zrál, a nad vším jas. Jen hvozd se tměl ...a já se bál.

Pak jsem měl sen a v tom snu jsem znal lest... Už vím, co s tím. Já mu dám!

Snad už byl čas... Tak na trh jsem šel a zřel ten krám. A chlap, jenž mi dal džbán, se ptal: "Jak je vám? A co ten dluh?"

"Hned, hned..."

Kde se vzal, tu se vzal, stál tam ďas.

"Tak pojď, vždyť víš, je čas," mi řek'.

Já na to: "Už jdu, jen klid. Jen... mám tu dluh, to za ten džbán – a ten je teď tvůj, tak plať. Pak si mě vem."

Ten chlap chtěl měď, tak mu ji dal. Však chlap ho chyt' a pral se s ním, až ďas byl dán v sud. A jak řval!

"Tam ne!" lkal čert.

"Jak chceš," děl ten chlap, "když ne sud, tak dám ti džbán a tam si hnij! A ať je ti tam líp!"

A od těch dob jsem sám – a rád, že mám už zas svůj klid: je pryč můj žal, zlý duch i ďas. Co víc si přát? Jen když zřím džbán, tak jsem si jist, že ať už je v něm ďas, či duch, má na mě zlost – tak hned jdu dál. Kdo ví, co má se teď stát...