Lety mimo

Stála jsem nahoře v 12. poschodí jednoho ostravskýho paneláku a koukala dolů.. Tak moc mně lákalo skočit dolů. Ne proto abych ukončila svůj život.

Nejsem přece sebevrah..

Ale pro ten pocit hvízdotu v uších, vlajícím vlasům, roztaženým rukou.. pro ten pocit pádu.. Pro ten let.. Pro bezmeznou svobodu, ticho a klid..

Roztáhnout křídla a plachtit nekonečným obzorem a pak složit je tak blizoučko k tělu jak to jen jde až na konečky a řítit se dolů do modrých hlubin oceánů. Několik stop nad hladinou zabrzdit o roztažená křídla, možná s i dotkout hladiny a stoupat zas nahoru.. Stoupat na teplých proudech vysoko, převysoko.

Se sluncem za zády a nocí na čenichu .. roztáhnout křídla a zapomenout na tenhle svět..

A někdy když se mi bude chtít letět dál, dál do jiných světů, dál a třeba se i někdy juknout domů, jen tak naskok a pozdravit staleté přátele.. "Ahoj, jsem tu i když to trvalo trošku déle.. ráda vás vidím.."

Možná bych si měla udělat papíry na letadlo.. nebo si pořídit křídla, velká, hodně velká na plachtění..

A možná bych si měla zajít za psychiatrem, který by mně zaškatulkoval do balíku příslušnejch nemocí.. nebo by vymyslel novej balík..