Žena, která potila zlato

           ?Víš, jak to nakonec bylo s tím mužem?? zeptal se mě nedávno Došek.

?Pravdu, tu opravdovou, jestli to tak mohu říci, jsem se dozvěděl mnohem později, když jsem se neopatrně posadil na lavičku naproti Prioru.

Sotva jsem si poprvé kousl bagety, přisedl si nemajetný, špinavý muž. Byl opilý. Jako obyčejně mě žádal o peníze. Řekl jsem, že mu nic nedám a on mi začal vyprávět svůj příběh, aby si vyžebral aspoň cigaretu.

Zarazil jsem ho ani ne po dvou větách a bez rozmyslu se ho zeptal, zda-li nezná onoho podivného muže. Řekl, že ho zná, že ten ale není zajímavý, že jen nemůže zmoknout. Poprosil jsem ho, ať mi to vysvětlí a dal mu druhou bagetu. Stála mi za to. Mluvil dlouze, ale v podstatě řekl jen tolik, že nemůže nejen zmoknout, ale nemůže se ani umýt. Voda po něm prý steče jako po oleji, ani se ho netkne. Proto nemá rád déšť. Jak triviální, že??

            ?Skutečně triviální,? souhlasil jsem s přítelem. Procházeli jsme se Stromovkou jako dva milenci v odpoledním žáru. Chyběl nám jenom kočárek. Došek pokračoval: ?Znáš zlatnictví Zlatý klas??

            ?Na náměstí.?

            ?Přesně. Byl jsi tam někdy? Prodavačka je velice podivná žena. Povím ti o ní.?

            Byl jsem unaven, zaprosil jsem, jestli bychom si nemohli sednout na lavičku. Svolil s tím, že se mu tak bude stejně povídat lépe. Já jsem si lehl. Došek seděl a vyprávěl.

?Šperkovnictví nemám příliš v lásce, ale matka mě poprosila, abych jí dal spravit zásnubní prsten, ze kterého jí vypadl kamínek. Stavil jsem se s ním ve Zlatém klasu.

Prodavačka prsten přijala, schovala se do rohu za plátěnou zástěnu a pustila se do práce. Celých pět minut jsem přemýšlel, co mi na ní nesedí.

Žena to byla strnulá a upjatá, ale takových je mnoho. Sterilita jejího výrazu, nevýrazné ošacení, obličej bez mimiky, pomalé, úsporné pohyby prozrazovaly, že je nejspíše stále pannou. Ale byl bych hulvát, kdybych své zkoumání zaměřoval tímto směrem. V jejím hlase jsem slyšel jakoby násilím tlumenou sílu. Docela dobře z ní mohla být pěvkyně.

Chodil jsem po obchůdku a ledabyle prohlížel skříňky se zlatem. Pošilhával jsem však do rohu. Jenom úzký proužek u stěny mi dovolil krátce zahlédnout její postavu. Jak jsem předpokládal. Žena seděla rovně jako podle příručky správného držení těla; pracovala volně, avšak šikovně. Stále jsem měl pocit, že v sobě krotí vnitřní síly. Na první pohled měla totiž vysoké silné tělo plné energie, ale z jakéhosi důvodu jí nedala prostor.

            Naposledy jsem se po ní ohlédl, když jsem vyšel před obchod. Skláněla se nad stolkem a malým štětečkem si přepečlivě čistila obočí a čelo kolem kořínků vlasů. Víc jsem neviděl.?

            ?Hezký příběh,? podotkl jsem z polosnu. Nohy jsem měl nataženy na slunci, ale hlavu mi kryl stín. Byl jsem odhodlán v dané poloze setrvat co nejdéle. Mravenčení mě však donutilo ke změně polohy.

            ?Nevrť se tolik,? okřikl mne mírně Došek, který zrovna hledal ptáky na nebi.

            Společně jsem umdlévali v odpoledním klidném podnebí. Mouchy bzukaly, ale jako by tušily naši náladu, nelozili po nás, jak mají ve zvyku, ale spíše jemně dokreslovali atmosféru líného odpoledne.

            ?Určitě se ti někdy stalo,? pokračoval po chvíli Došek, ?že jsi usilovně přemýšlel nad nějakou úlohou.?

            ?Hmm,? zabručel jsem, ale Došek nečekal na mou odpověď.

            ?Nemohl jsi ji ale rozřešit. A nakonec jsi přemýšlení vzdal a když jsi takto uvolnil napětí v mozku, řešení přišlo samo.?

?Ano, to je pravda,? konstatoval jsem. Došek se ujal slova.

?Čím více jsem na ni myslel, tím méně jsem věděl. Nakonec mě rozbolela hlava a vyčerpáním jsem usnul ještě před večeří. Nemohl jsem zkrátka hodiny a hodiny myslet na jednu věc.?

            ?Já taky vždycky usnu,? prohodil jsem kamsi nad sebe.

            ?Jakmile jsem se probudil, zakázal jsem si všechny myšlenky mířící ke Zlatému klasu. Nic mi to ale nebylo platné, protože jsem si zrovna uvědomil několik detailů, kterých si mé oko všimlo, ale můj mozek je přehlédl. To se stává.

            V první řadě jsem se chtěl ujistit, jestli jsem si všiml dobře, že má výlohy zatmavené. Cestou na náměstí jsem v duchu znovu viděl, jak si čistí obličej štětečkem a vzpomněl jsem si, že jsem si všiml jemného písku, který odpadával ze štětce na stůl. O dvě ulice později jsem si vybavil, že ten prášek padal do připravené krabičky a když jsem konečně stanul před tmavým sklem výlohy, došlo mi, že ta žena musí být postižena nadměrnou konzumací knih nebo filmů. Myslel jsem spíše na filmy. Pamatuješ Gattacu??

            ?Ovšem.?

            ?Hlavní hrdina, Vincent, se nakonec před úřady vydává za jiného muže, za geneticky dokonalého Jeroma. Aby v jeho pracovišti nikdo nepoznal, že on není geneticky vyšlechtěný, musí po sobě uklízet všechny spadlé vlasy, chlupy, dokonce z klávesnice vysává odřenou kůži, aby místo ní nasypal kůži pravého Jeroma.

Zdá se mi, že totéž dělala ta žena. Možná proto se chovala tak, jak jsem před chvílí popisoval. Všechno do sebe najednou krásně zapadlo. Zase jsem stál na ulici a smál se do prázdné výlohy. Ta žena je šílená, říkal jsem si, dál od ní.?