Rozvhnutí dne k vyvrhnutí dme

Chci tolik věcí, tolik moc

Potřebuju víc dne, plnější noc.

Víc rychlosti v řeči, miň zbytečností.

Dát činům, chtíčům formu, svět zbavit netečnosti.

Sloupeček ke sloupečku, co jeden to kus času.

Řádeček za řádečkem definuju existenci v pressu.

Barvička za barvičkou, víc červené, než modré,

ať mi jasné, že shořím, když nebude to dobré.

Čas krájím na čtverečky, lidi a svět vidím v proužcích.

Jen ať mám sebe hezky a jasně napsaného v kouscích.

Chci tohle dnes a tamto ještě včera, rozvrhem dne se ze mě stala včela.

A lítám za barvami, za těmi křiklavými, po louce rozvrhové, bych pilně stíhal píli.

Je ze mě včela, žiju na maximum a lítám pro úl.

Z života byla cela. Už není, neb jsem prvně bodnul.

A jak jistě všem jest zřejmo, žihadlo má ta vytížená včelka pořád jenom jedno.

A tak jsem ho pustil, do první hádky vrazil.

Zapíchnul do sloní nohy.

A co byl čas jes smrt, na níž ten dědek má bezpečně vlohy.

A tak mě zabil, srazil, když mě můj drahý úl sladce podrazil.

Jen tak mít víc času, abych se mohl dívat.

Viděl bych královnu se s mym klukem líbat.

Opravdu mít víc času? Víc řádků popořádku?

Nebo jen víc ho na miň práce dávat, bych moh svou lásku s klidem v svou náruč jistě lákat?