Goldfreudovy verše

Goldfreudovy verše

Chvíli jsi ohněm,

chvíli oblohou.

Neproniknutelnosti

vlastní podobou...

Goldfreudovy verše vetknu ti do čela

v kamenné síni na sklonku večera.

Odhrnutý pramen černých vlasů

odhalí skrytou čarokrásu.

Skrze deník lásek a zlostí

vepíšu slova, slova do věčnosti.

Že i když v očích hoří plameny,

tvůj pohled zůstává kamenný.

Ruce velekněze složil jsi do klína,
v asketické tváři podivná vidina.
O ostrý profil obrazy se lámou,
padá stín střelce s bílou dámou.

V chladně odměřeném refrénu slova,
sametovým hlasem, co stéká po něm voda,
mluvíš o cílech, prý zemřel bys pro ně,
zvláštně přitažlivý, s vizemi ohně.

Vůni smyslů ucítíš jen krátce,
Když přitiskneš tvář k hebké černé látce.
Ale všechna další nevyřčená přání
smetou a zahladí pablesky svítání.